Starého psa novým kouskům nenaučíš. Pro koho by to mělo platit víc než pro ostřílené jižanské harcovníky Corrosion of Conformity. I přestože se hudebně pohybují víceméně v mainstreamu hard&heavy, že by do něj se svou tvorbou nějak zásadněji promluvili, to se říct nedá. Do pomyslné „první ligy“ zájmu spíš jen nahlíželi, možná i proto, že honění trendů jim bylo vždy cizí.

Největší úspěch zažili v první půli 90. let s deskami Blind a Deliverance, ale i následující tři alba byla výborná. Pomyslný mix Black Sabbath, Metallicy (a jejich období, kdy se u nich ještě dalo hovořit o thrash metalu), stoneru (Lynyrd Skynyrd), psychedelie a toho nejlepšího z neworleanského sludge. Plus nezaměnitelný vokál Peppera Keenana připomínající napůl Jamese Hetfielda, napůl Roba Zombieho. Dobře namazaný stroj se zadrhl v době, kdy se tento frontman začal více věnovat Down, kteří měli vždy u publika větší úspěch. Dvojice desek (Corrosion of Conformity a IX) zahraná v triu Dean - Mullin - Weatherman se trochu vracela k vypalovačkám z 80. let, částečně se snažila navázat na to nejlepší ze stoner období a ukázala i temnější (doom) stránku své hudební tváře, ale ve finále tomu něco chybělo. Určitě větší suverenita v projevu, energie, silnější riffy a… samozřejmě Pepper.

Jenže soubor před pár lety oznámil, že na další desce nazvané No Cross No Crown už Keenan nebude chybět. Jo, kvartet zase o něco zestárnul a je to slyšet. Novinka je totiž pořádný old school. Black Sabbath 21. století? Může být. Jen se podívejte na ten obal – děvčátko držící nad hlavou lebku, v pozadí jakési menhiry a zapadající slunce. Co může být výmluvnější? Metaloví kmeti se vracejí a současné zmatené době nastavují zrcadlo „starých dobrých časů“, kde všechno bylo jednodušší a snadnější. Zní to skoro jako nějaké westernové klišé…

Deska začíná podobně jako 17 let staré Blind, s nímž kapela prorazila. Tlukot srdce, sabbathovsky těžký a tklivý riff – to je intro Novus Deus, které se volně přelévá do úderné The Luddite. Střední tempo, lomozící jednoduchý ústřední riff, nad tím vším kázající Keenan – ideální soundtrack pro jízdu ve staré rachotině vyprahlou pustinou. Cast The First Stone ukazuje novodobější tvář Corrosion of Conformity evokující hard rock Metallicy v době vydání Load. A hned čtvrtá věc ukazuje, co triu dříve chybělo – jedinečné instrumentálky, díky nimž dostala Deliverance hlubší rozměr. 1. No Cross, 78 sekund akustický doomoový předěl, z jehož hlubin vjedeme v plné parádě do dalšího kusu, který jako kdyby vypadl přímo ze 70. let – Wolf Named Crow. A v hluboké historii setrváme. V refrénu následující Little Man (připomíná Broken Man z Deliverance) slyším totiž dokonce cosi, co mi připomíná starého Joe Cockera. Forgive Me je zřejmě nejodlehčenější skladbou na albu, jižanská oddychovka, po níž logicky musí následovat pád do tmy – šestiminutové intimní blues/doomové Nothing Left To Say. Kdo ještě Corrosion of Conformity neslyšel, musí si při čtení těchto řádků asi říkat, jak hodně kvartet střídá žánry (proto ten crossover?), ale opak je pravdou. Tvorba skupiny je na první poslech tak banálně jednoduchá, až to člověka při prvním seznamování přivede k dojmu, že jde vlastně o obyčejný revival Sabbathů zabalený do tvrdší podoby. A v tom je ten vtip. Keenanovci volně proplouvají žánry, přitom znějí přirozeně a jestli někoho kopírují, tak jedině sami sebe.

To, že by desku někdo mohl považovat za exkurzi do rockového „pravěku“, nahrává i její zvukový kabát. Skupina vsadila až na moc velkou „garáž“, nástroje jsou ohlodané na kost a je to trochu škoda. Starší ročníky to určitě ocení, já bych lehce přidal na hutnosti kytar a kovovějším soundu basy. Skupina to zřejmě tak chtěla, pravda, modernity si do sytosti užila na kontroverzně přijatém albu America’s Volume Dealer, jenže od té doby uteklo osmnáct let.

Abych to nějak shrnul. Corrosion of Conformity nevydali desku, která překonává jejich dřívější zásadní počiny. Soubor padesátníků hraje to, co umí nejlépe – v jejich mixu je trocha psychedelie, špetka doomu a hodně jižanského rock’n’rollu. Písně mají šmrnc, energii a dobré nápady. Co chtít víc? Je prostě fajn, že Corrosion of Conformity jsou opět ve formě.

PS: Poznali jste v poslední Son and Daughter Queen? Starého psa novým kouskům nenaučíš…