Začnu jednoduše. Nekecám, na nových Cradle of Filth není snad jediný blbý riff! Marthus tu hraje jak pán a sóla jsou výborná (někdy zběsilá, ale furt s rockovým feelingem; Enshrined, Deflowering, Vampyre). Rovněž zvuk. Vražda totální. Skladby jsou rozmáchlé a furt se z nich na vás něco valí. Samozřejmě, The Hammer of the Witches je jedenáctá deska, Kredláči svůj sound definovali již před bezmála dvaceti lety a nic závratně nového se zde neděje, ale vše je podáno s takovou grácií a lehkostí, až mě nostalgické vzpomínky zvedají ze židle a připomínají časy, kdy jsem po sídlišti běhal v triku Vempire. Výměna poloviny hráčů razantně pomohla pročistit vše, co v CoF bylo zapadané prachem, takže ta tam jsou crust/punkem načichlé Allenderovy linky a omílačky a je slyšet, že kytary nedělal jen jeden člověk, což potvrdil Marthus: „Kytaristé si rozdělili každý svoje party tak, že je oba dva můžete slyšet hrát v každé skladbě.“ A ty jsou po kompoziční stránce komplexní, ale jsou tu v nich jednotlivě slyšet odlišné postupy a především takové ty drobné vyhrávky a kudrlinky, které už z tvorby kapely prakticky vymizely. S tímhle si fakt „někdo“ dal práci, nepůsobí to jako materiál na další nutnou desku. A je to dobře, HotW je tak mnohem kytarovější a stojí de facto na nich.

Atmosférou i směrem muziky je to tentokrát víc zpětné zrcátko do minulosti do dob, kdy se tenhle žánr definoval a kapely, co slyšely Cruelty nebo Dusk (ale i Midian), nutně hledaly klávesáky a někoho, kdo by začal vřískřehotat jako Dani - i ten tu má, ač už nepřekvapuje, své silnější chvilky, ale jak by ne, do tohohle monstr kousku dělat zpěv musela být lábuž. Ale jinak nečekejte žádné staroby, deska i přes vstřebání bývalé romantické i temné atmosféry a melodiky posílena o dvoukytarový harmonický zápřah (hurá, tohle Cradle dlouho chybělo!) zní velmi moderně a současně. Především je důležité, že skladby se neslévají, nezní jedna jako druhá, každá má své čaro, čemuž připojuji opět komentář Marthuse. „Nové album je zásadní v tom, že jsme chtěli, aby se na něm podílela celá kapela. Každý mohl přinést vlastní nápady a na těch jsme pak společně pracovali. Nakonec to dopadlo tak, že já jsem přispěl třemi písničkami, včetně pilotního singlu Right Wing of the Garden Triptych, a kytaristé s baskytaristou pak každý dvěma, třemi kousky.“ I přes to a právě kvůli tomu deska zní kompaktně a nezní jako kompilát nápadů čtyř autorských přispěvatelů. Poměrně střídmé jsou orchestrace a klávesy. Těmi ne že by se na novince šetřilo, ale svým zamícháním do výsledného zvuku figurují spíše jako příjemný prostředek k umocnění atmosféry a rozšíření barevnosti zvuku. I tentokrát - jako na minulém The Manticore and Other Horrors - je měl na starosti Marthus. A ten při čtvrté desce po devíti letech je pro nový Cradle nejspíš i klíčovou osobou; na těch minulých se podílel, na tomto ho tak ňák už považuji za vrchního principála. A je fajn, že tohle dělá člověk z kapely, který vnímá její rytmus a konkrétní potřeby aranží kytar, tempa a vývoje a nikoli externí korepetitor, který se snaží výsledek doplnit, neřku-li do něj vnést osobní podpis. Novinkou je i to, že Cradle zas nahrávali některé klasické nástroje živě, opět informace od Marthuse. Jeho nápaditá hra plná breaků a akcentačních činýlků desku vyloženě zdobí a je snad tou nejlepší za celou kariéru kapely. Na nich bych neměnil ani notu, ani zvukově. Však Marthus k jejich nahrávání glosoval: „S nahráváním bubnů bylo hodně práce. Nejsou tu použité žádné triggery, po dvou skladbách se vždy vyměnily blány a ladilo se a ladilo, takže přesně tak, jak to 80 % jiných metalových kapel nedělá.“

Principiálně je deska živelná. Je z ní cítit určité osvobození a lehkost, jakoby s odchodem Paula, který byl pro kapelu primárním skladatelem posledních 14 let, spadla zátěž a dala Anglo(již)Čechům vydechnout a především se nadechnout. Tahle deska ale rovněž nabídla možnost ukázat kvality nových skladatelů a případně jejich nových pohledů na komponování v kapele, kterou znají a poslouchají roky. Výsledkem je symfonickou složkou a gotickou atmosférou obohacený epicky znějící dynamický, extrémní (heavy) metal plný zvratů a vůbec ne čekaných výslednic, v nichž skladby disponující délkou cca 6-7 minut ji při svém nabušeném obsahu nevykazují; jsou to takové drobné soundtracky a kolikrát při poslechu mám pocit, že jsou stopáží dvojnásobné.

Žádné sraní s mladou paní, žádné odmlouvání, Hammer of the Witches je jedna z nejlepších desek kapely a fantastický otvírák nové sestavy. Vrchol? Je jich tu hnedle několik a téměř při každém poslechu se mi proměňují (Yours Immortality, Enshrined in Crematoria, titulní skladba), ale bez diskuze vypíchnu především majestátní Deflowering the Maidenhead, námrdovou zlovolnost Right Wing of the Garden Triptych a docela nenápadnou Blackest Magick in Practice. Ale dám prsty do palečnice a tělo do skřipce za to, že pro každého to v osobním topu budou skladby vždy jiné, nevyjímaje jedinou z nich. Značka oživena!