Indická sekta Thugů má nově otevřenou pobočku v Praze. Její příslušníci uctívají indickou bohyni Kálí. Místo škrtících šátků ji uctívají hudbou, my se zastavíme nad jejich mantrami zaznamenanými na desce Ascetic Meditation of Death.

Kálí je bohyní smrti, temnoty, energie, prozření a změny. Kálí znamená černá, a černým kovem ji trio na albu uctívá. Jejím příbytkem jsou pohřebiště a mezi plameny tančí, až se otřásají světy. Je pokrytá bledým popelem z mrtvých těl.

Téma navýsost vhodné, příslovečně tu leželo, jen je zvednout a do black metalu zpracovat. Opravdu? Kdepak. Tady nejde o žádnou povrchnost. Celý koncept alba je velmi propracovaný. Nemluvím jen o obalu a textech, ačkoli jak obal, tak texty jsou jedinečné. Mluvím tu zejména o vynikajícím hudebním zpracování všeho okolo smrtící matky Kálí.

Je kromě šílené vražedkyně a děsivé paní smrti i laskavou matkou a podobně dvojaký aspekt by se dal hledat i na Meditacích. Vedle rychlých riffů a typických blackových sypaček najdeme i vysloveně pozitivní a majestátní momenty, které ucho posluchačovo potěší. Nejde o žádné laciné pozlátko ve stylu symfonického blacku, nebo stříbřenku jedné vybrnkávačky na sitar, která je v podstatě jen vycpávkou nebo intrem.

Je poctivé přiznat, že první poslech byl šok. To je snad indický blackový doprovod k pověstnému „Wolves in the Throne Room táboráku?“. Ale to jsem si jen nevěděl rady s novátorským přístupem Cult of Fire, kteří nepřestávají být black metalem a přitom si vypůjčují daleko mimo hranice žánru. Abych se nenechal tak úplně zaskočit, zkusil jsem album nějak zaškatulkovat. Celý komplet je koncepčním dílem, ze kterého sálají plameny pohřebních hranic, tryská z něj energie meditací, běsní šílící tanec ničící ego, prostor i čas. Nesetkal jsem se dosud s albem, které by tak organicky propojilo folklórní prvky, ještě k tomu indického původu, s ryzím blackem. Tak organicky, že jsou jedním celkem. Na první poslech exotické motivy opravdu posunují kompozice dál, repetice manter, sitar i klávesy jsou stejně plnohodnotné, právě tak jako ostré kytary nebo pekelně rychlé bicí.

Ze starších alb, které mi Asketické meditace evokují, je bezpochyby nutné zmínit především Lykatheu Aflame. Samozřejmě, že Tomášova bývalá, a už docela dávná kapela (která ale docela nedávno vydala svůj kultovní opus magnum Elvenefris na LP, jen se po něm zaprášilo), v paměti logicky vyskočí. Nepřipomene se jen stejně nasypanými bicími, ale i atmosférou, která není od Lykathei až tak vzdálená, a z ní vyplývající melodickou stavbou. Vybaví se i podobný přídech mystiky a relativně pozitivní hudební nápady v kombinaci s běsnícím vichrem, který vychází z podstaty negativního žánru – tu je to black metal, tam death metal.

Vedle této provařené reminiscence je docela nesnadné najít hudební přirovnání. Kdo by je ale nějak nutně v době Youtube potřeboval?

Odmýšlet si od hypotetického základu sitar a perkuse, klávesy atd., a pak tento hypotetický black přirovnávat například k Drudkh, Nachtmystium nebo Negura Bunget, jak jsem se na různých místech dočetl, mi nedává smysl.

Raději bych popsal samotnou hudbu jako technicky skvěle zahraný (ty bicí! Neskutečná práce!) black metal, jak si ho představují třeba raní Emperor, který je však jen půdorysem, základem, na kterém se skladby vrství. Nad touto kostrou je melodika, vycházející z konceptu alba. Mnohdy jde na poměry black metalu nezvykle posluchači vstříc. Riffy jsou silné a čitelné. Obávám se, že mnozí „true“ vyznavači pekelného zvuku přímo z bažin, lesů, luk a strání s tím mohou mít problém. Zvuk je naprosto v pořádku a těžko si představit, jak by album mohlo znít jinak. Až na asi tři momenty, kdy se ozve dost překvapivě nahlas jeden kanál, je zcela kompaktní. A znovu ty bicí! V infernálním tlaku á la 1349 jsou perfektně slyšet časté vyhrávky, mezi silnou riffáží se nosným, tu a tam, stává i zpěv.

A propos, zpěv. Nejednou jsem při pročítání debat o CoF na zahraničních serverech narazil na zajímavé teorie, o čem že se zpívá a jakým jazykem. Máme to štěstí v případě česky zpívaných pasáží vědět, oč běží. Pro mne je zpěv neoddělitelný od celkového zážitku z desky, ať tematicky, nebo technicky. Na rozdíl od běžných blackových hejkalů – a nic proti nim, naopak – je víc než rovnocenný ostatním nástrojům. Lyrika je cele oddána matce Kálí. Čeština není vždy jednoduchým jazykem na vyjádření ve vázané formě. Tady se ovšem autor překonal a bylo pro mě radost odhalovat s dalšími poslechy větší části murmuru, či se jen nechat překvapit pointou verše. Krom českých textů najdeme i zpěvy v sanskrtu (nebo hindí? Slyšel jsem obojí, a přiznávám, že nevím.)

Zvláštní pozornost bych také rád věnoval dramaturgii alba. Vzhledem k tomu, že nevlastním Meditace na LP, můžu si jen domýšlet, jak bych v transu vyvolaném čtvrtou Kálí Má desku obracel a hned se nechal znovu strhnout bouří skvělého, jako popel zápalných obětí černého riffu páté Smrt je jediná pravda. Stejně tak poslední, desku uzavírající Sežehnut v plamenech božské lásky, svými mantrami nechává posluchače po všech majestátních vzestupech a střemhlavých letech zcela prostoupeného atmosférou alba. Sveřepý tlak (třetí skladba) střídá uvolnění (zmiňovaná čtvrtá), aby nastoupil snad nejsilnější riff alba se skvělým refrénem v páté. Po pravdě, kdykoli jsem si album pustil, chtěl-li jsem si jen připomenout nějaký motiv, zůstával jsem u něj většinou až do konce.

Ale nemohu se vyhnout ani špetce pepře po sladkých slovech chvály. Kritická výtka, a nutno zde dodat, že jediná, která mě napadla, směřuje k eklekticismu Cult of Fire. Česká kapela, zpívá česky, naprosto v pořádku. Z konceptu alba vyplývající hindi, názvy písniček psané dévanágarí, dobře. Ale pak ještě anglický název, roucha španělských kacířů. Není to už příliš mnoho ingrediencí? Zaslechl jsem cosi o plánované změně pódiové prezentace, a předpokládám tedy, že půjde dál směrem na východ.

Shrnu-li, Cult of Fire překonali svůj Triumvirát. Překonali Inferno. U mě daleko překonali veškerá očekávání a nahráli materiál, který je pro mne žhavým kandidátem na desku roku. Silné melodie, geniální atmosféra a propracovanost, která nemá obdoby.