Bůh sebejistoty

Když jsem před zhruba čtyřmi lety četl informaci, že se Cynic zbavili Tymona a Robina z Exivious a budou nadále působit (asi) jako duo s nájemnými muzikanty, nijak mne to nepotěšilo. V těchto dvou mladých hráčích totiž Cynic našli skutečné opory nejen pro živá vystupování, ale především pro skladatelský proces; platí pro Tymona.

Ale to už jsou více než tři roky, jelikož již v červnu 2011 Masvidal skládal. V únoru 2012 Cynic opět informují média, že jsou hluboce ponořeni do skladatelského procesu nového alba a že je pravděpodobné, že to ke konci roku vyjde. A že je muzika každopádně něco zcela odlišného od předchozí tvorby a že je to pro Cynic určitě nový směr. V září 2012 však ještě s informací „spousta hudby neustále proudí kolem nás, nejraději bychom sledovali každou inspiraci až do úplného konce…" nebylo hotovo a až v prosinci se začalo točit. Ani k tomu se nezapomnělo říci „Měli jsme spoustu času materiál pořádně rozvinout a sestavit. Na Cynic se jedná o dost odvážný nový zvuk, který představuje obrovský skok kupředu,“ ale měsíce až do května 2013 běžely tiše v poklidu, kdy Cynic informovali, že teprve začínají míchat. Nastalo však další čekání, protože až v listopadu 2013 kapela oficiálně oznamuje únor 2014 (Valentýna) jako datum pro nové album a jeho jméno.

Pokud se na skladbách skutečně tolik a takhle dlouho pracovalo, mohly by se dít velké věci, říkám si. Pak ale ještě přemýšlím nad dvěma posledními nahrávkami kapely. Na Re-Traced duo Masvidal/Reinert prokázalo, že umí pracovat i s jinými žánry a navíc že dokáží nad vlastní muzikou přemýšlet a nahlížet na ní i z jiné perspektivy. Na závěr přidaná novinka Wheels Within Wheels nakonec Cynic poodhalila v narovnanějším úhlu, ale stále ve skladatelské formě. Následné EP Carbon-Based Anathomy by už silně napovídalo tomu, co Cynic popisovali při přípravách Kindly Bent to Free Us – od předchozí tvorby docela odlišnou muziku (více ethno vlivů, vrstevnatější zvuk a transcendentálně meditativní rockovou polohu) s novým zvukem. Jak toto EP sami Cynic vnímají? To na novou tvorbu nahlížejí výhradně s odstupem od návratového Traced in Air a dva neplnohodnotné mezikroky pozapomněli, nebo má Kindly Bent to Free Us Cynic ukázat ještě v jiném, odlišném světle?
 
Metamorfóza?

A na tuto otázku nové album dává odpověď už první skladbou. Zvuk je jiný, muzika je jiná, Cynic jsou jiní. A takto by to i vše bylo v pořádku, samozřejmě, ale jen do doby, než řeknu, nelíbí se mi to (mluvím-li o Cynic). Pokud jsem musel proměnu kapely na Carbon-Based Anathomy vstřebat, po prvních posleších Kindly Bent to Free Us se mi to ani nechce zkoušet. Carbon měl čistý, příjemný zvuk a i přes kompletní zjednodušení hudby si muzika ve všech ohledech zachovala feeling Cynic. Určitě napomohla i forma a dramaturgie EP, kdy překlenovací meditativní pasáže s jejich hudbou cele korespondovaly a posluchače k sobě přitáhly.

Ještě než se konečně dostanu k novému albu, připomenu, že Cynic mi po letech poslouchání hudby odhalili to, co od muziky očekávám a v podstatě mě tak jakýmsi způsobem překódovali. S hudbou kapely dýchám a cítím, že „hudbu“ vnímám podobně jako oni; prý dokonce tak, že nejsem v rámci nich schopen zdravého náhledu – „náš“ vztah je tedy dost osobní. Doposud jsem se i vyrovnal se vším, co Cynic nahráli a co jiní již nevstřebali. Ale Kindly…? Dobře, konečně to řeknu. Kindly Bent to Free Us je hudební retro jak poleno.
 
Unavené tělo

Kindly Bent to Free Us je hudební retro jako poleno po všech stránkách. Zvukem, muzikou. Nechci Cynic vůbec nařknout, že by se zbláznili do Akerfeldtova Heritage, a tak pro svou hudbu zvolili i jiný, podobný přístup, to by bylo už moc, a tak si radši připomenu, že Cynic v minulosti hráli třeba cover Mahavishnu Orchestra. Jo, pak se dá Kindly Bent to Free Us zkousnout. Pak se dá zkousnout, že Cynic nově znějí univerzálně a až… bezpohlavně. Na rockera to bude tvrdé a složité, na metalistu měkké a bez energie. Tak či tak, horší je, že první poslechy, než desku (násilím?) natlačíte do hlavy, vám z ní v ní, ačkoli je v podstatě hitového charakteru, nic neuvízne. A to se u Miamských nestávalo. Je tedy deska nevýrazná nebo snad hůře stravitelná?

Jinak. Nová deska od fanoušků kapely vyžaduje nový přístup. Je to hlavně o tom, co ještě překousnete a co jste si od novinky slibovali. Totiž, když na Kindly Bent to Free Us budu pohlížet očima neznalého posluchače, nejspíš uslyším něco originálního. Příjemnou melodiku, hrátky se zvukem, často ne úplně standardní písničkovou formu a i zajímavé skladatelské postupy, které přesahy přes hranice několika, klidně i nesousedících žánrů vytvářejí nečekané atmosféry a působí značně uklidňujícím duchem. Ovšem z toho druhého, věci znalého pohledu, Cynic se sice, to uznávám, opět o (možná nejeden) krok posunuli, ale co do skladatelství využívají pro kapelu tytéž (stále však svojské) postupy a začínají se i trochu opakovat. Je tak nějak cítit, že skládá ústřední duo, které si v Evolutionary Sleeper evidentně našlo jakýsi mustr. Ne že by celou desku za přispění Maloneova basování neutáhlo, ale nějaký ten Tymon (nebo Gobel) by se Cynic do foroty pro feelingové osvěžení a nový postup hodil; poslechněte si Tymovovu Movement z nového alba Exivious, která by se bývala na tomto album nejspíš objevila. A ano, krom toho retro-nádechu (dělá to dost zvuk) jsou Cynic opět ještě přímočařejší (i rytmicky) a umírněnější, ale především trochu „líní“. Tempo skladeb místy postrádá živelnost a některé motivy až máslovatí. Táhnou se, těžknou jim nohy.
 
Strom života

Ne, nová deska není zastydlá, není ani novátorská, ale často čerpá z již - i kapelou - vytvořeného. Vemte si třeba úvodní True Hallucination Speak. Koho v rámci „zvratů“ napadnou jejich starší skladby? A není to jediný případ. Nebýt typických – Cynic (sláva za to) stále odlišujících – prvků kapely, vnímal bych desku jako výraznou cestu k průměrnosti (poslední skladba, to jsou U2?), z které ji vytrhávají jen výborné skladby Kindly Bent to Free Us, Moon Heart Sun Head a Holy Fallout, jež desce vdechávají život.

Kindly Bent to Free Us nejspíš s konečnou platností Cynic vysvléká z metalového hábitu a uzavírá tuto kapitolu. Jak se s tím vypořádají fanoušci, není až tak důležité, protože tuto porci nakonec po několika posleších, pokud ji - skoro jako já - rovnou nezavrhnou, ještě zvládnou. Spíš by mě zajímalo, kam v této podobě Cynic ještě dokáží zajít a zda vidí prostor, aby toto nové spektrum za zachování konektivity s vlastní minulostí rozvinuli, nezůstali ve dvou stát na místě a nestali se synonymem pro bývalou, dnes stále a stále vyměklejší ikonu progresivní hudby, která se vydala proti proudu času. Konec polemik, (cca) do tří let uvidíme, jak s tím Cynic naloží.

PS: Masvidalovo kníkání tentokrát ani nepřibarvuje vokodér a nepřijde mi, až na zvukově zajímavou Infinite Shapes, tak iritující, byť jsou na albu místa, kde mu vokál i jemně ujíždí. Jinak ale k této formě Cynic docela sedí.