Spousta lidí poslouchající tvrdší hudbu vám řekne, že hip hop "nemusí", ale Cypress Hill mají rádi. Čím to?

Cypress Hill nikdy nebyli "tradiční" hip hop, v prvopočátcích ponurá alba, ozvěny ulice až po rockové experimenty, posléze se pokusili vrátit k ponuréatmosféře (na minulé desce), které na obalu vévodila pieta z Karlova mostu. I když na minulé desce byla snaha navrátit se k jisté ponurosti, po třech předchozích deskách se vrátily i různé zvuky ulice, ruchy při zapalovaní zeleného cigára atd., působila minulá deska hodně hitově a přístupně, zejména skladba What's Your Number, pro svou pohodovou a letní atmosféru (hudebně) rotovala nějaký ten čas v tuzemských rádiích (Blaník, wtf?), kde by jí jen tak někdo nečekal…

…a to je vlastně základní pojítko mezi Cypress Hill v roce 2004 a Cypress Hill roku letošního. Hned po prvním poslechu novinky Rise Up je jasné, že kapela směřuje "opět" víc do mainstreamu. Skladby jsou tu hodně přístupné a otevřené širšímu obecenstvu, možná ze strachu z nepřijetí po šestileté pauze. Ostatně během té doby členové nestáli na místě; jak B-Real, tak i DJ Muggs se věnovali svým vedlejším projektům. To, že je DJ Muggs jako autor a hlavně i producent kvalitní, se díky projektu Soul Assassins nebo triphopovému Dust ví, díky němu taky zásadní desky Cypress Hill zní, tak jak zní. Problém (asi) nastal u B-Reala, který si v odmlce od roku 2004 přičichl víc k produkování a nastal tak mezi ním a Muggsem rozkol.

Na aktuální desce Cypress Hill DJ Muggs vůbec nevystupuje jako autor a produkčně se objevil jen u dvou skladeb, Pass the Dutch a Take My Pain, přitom druhá jmenovaná působí ponuřejším dojmem a rukopis Muggse, byť producentský, je znát. Dostáváme se tak k zásadnímu problému desky a tím je produkce.

B-Real měl pod dohledem půlku desky, druhou produkovali hosté a většinou i spoluautoři dané skladby, deska je proto nekonzistentní, nedrží linii, skladby mezi sebou nemají žádné pojítko. B-Real i Sen Dog se objevují jako spoluautoři ve všech skladbách, ale i tak poslouchač nabyde dojmu, že už to nejsou ti Cypress Hill, jak je známe. Nejklasičtější podobu Cypress Hill nalezneme v úvodní skladbě It Ain't Nothin nebo v K.U.S.H.. I když je vliv hostů markantní, nejsou skladby vyloženě špatné, titulní Rise Up, kterou spolu s B-Realem ukuchtil Tom Morello, se nadmíru vyvedla. Mix zpěvů Sen Doga a B-Reala spojená s rytmikou Toma Morella zapůsobila na výbornou, ne nadarmo se uvažovalo o B-Realovi jako nástupci Zacha de la Rochy, když opustil RATM.

I druhá společná Shut 'em Down bude patřit z desky k těm výraznějším, které si člověk zapamatuje na první poslech. Tím výčet "rockových" skladeb nekončí, předem avizovaný Slash se nekoná, místo něj zaskakuje Daron Malakian (SOAD) a skladba Trouble Seeker víc než Cypress Hill připomíná System Of A Down. Oproti tomu Carry Me Away se mohla klidně obejít bez Mikea Shinody. Skladba, produkčně zcela v jeho režii, připomíná opět domovskou partu víc než je zdrávo a to ve výsledku desku dle mě stahuje dolů. Paradoxně finální Armada Latina je tutovým hitem na léto, i proto je těžké ve finále nad deskou vyřknout nějaký soud. Snad jen příměr, že všeho moc škodí. Možná jsem čekal po šestileté pauze víc, možná to je jen návratová deska nebo jen fellaz zestárli, těžko říct.. Rozporuplných 6.

Rise Up je ještě nablýskanější a od všech much očištěnější než všechna předchozí alba. Už není cítit ani tu krásnou konopnou vůní, kterou dávno odvála snaha zalíbit se masám. Bohužel.
Jako pamětník a milovník jejich počátků jsem z poslední desky rozpačitý. Titulní song s Morellovou pomocí je klasika, nic nového. Starší pokusy o spojení hip hopu a rockové, potažmo metalové muziky dopadly povětšinou lépe.

Album se dá rozdělit na dvě části. Na tu sólo Cypress, kde se bavíme o pokusech dodat jejich hudbě nějakého okysličení. Až moc je však v jejich výrazu znát přizpůsobování se současnému trendu, pryč je doba, kdy stáli nad vším. Přesto přese všechno je tady alespoň pecka Get It Anyway.

Druhou část tvoří Cypress & Co, kde se hoši opírají o pomoc kolegů (nejen z hiphopové) branže. Ani tady neslyším nic inovativního, co už by jinde neproběhlo. Dva songy á la Rage Against The Machine (však tu hostuje sám Tom Morello) sluší Cypress Hill asi nejvíc, ale to se vlastně dalo očekávat. Linkinovský Mike Shinoda v Carry Me Away jen dokazuje, kam až jsou schopni zajít kvůli prachům talentovaní muzikanti. Podle mého očekávání tak dopadl nejlépe pokus s Everlastem, mým velkým oblíbencem a původem klasickým hiphoperem.

Resumé? V podstatě souhlas s Bruthem. Už tolik nejde o muziku jako spíš o zajištění se. I tak by se ale dalo udělat kvalitnější album. .:. 6.66/100