Gutter Tactics, pátá deska Dälek, je již pár týdnů v oběhu. Po předchozím dokonalém albu Abandoned Language otázka nestála, zdaNovinka Dälek je ke smyslům posluchače takřka nepřátelská a nedá mu nic zadarmo. Deska se nese ve znepokojivé uhrančivé náladě, kde není místo na oddech. Jede se po zasviněných temných uličkách vlastního vědomí až do hiphopových pekel.ho duo překoná, spíše jsem se tázal, kam se jejich cesty budou ubírat dále. From Filthy Tongue of Gods and Griot (2002) je jejich formálně nejpestřejší počin, od té chvíle se radikálně tlačí na pilu intenzity a masivnosti, jede se po zasviněných temných uličkách vlastního vědomí až do hiphopových pekel. Na Gutter Tactics se však zdá, že tento výlet končí ve slepé uličce.

Novinka Dälek rozhodně je ještě méně chytlavá než její předchůdce. Ale i když duo nadále experimentuje, písně netrpí roztříštěností, nejedná se o nějakou malichernou hříčku. Jak už samotný název napovídá, album zní jako proud odpadu v uliční stoce; deska bahnovitě teče, nabírá na sebe další a další vrstvy hnusu, protéká kanály, občas se sice objeví nějaká ta čistička odpadních vod, ale smrad a puch stejně nabírá na síle. „Gutter“ má však i další významy; jak jinak, i tentokrát Dälek agitují k návratu do ulice, kde to všechno začalo.

Zprvu se zdá, že Gutter Tactics pod tvrdými beaty skrývá prázdný obsah. Slupku, pod níž hledejme klíč k nahrávce nutno netrhat, spíš jemně kousek po kousku čistit od černé dužiny. Novinka Dälek je ke smyslům posluchače takřka nepřátelská a nedá mu nic zadarmo. Deska se nese ve znepokojivé uhrančivé náladě, kde není místo na oddech. Je to jako kdybyste točili před očima spirálou a ta hypnotizovala vaši pozornost a vábila vás dál a dál. Čirý magnetismus. Duo pokračuje v nastolené cestě, opět se dostává k moci ambient, industriál, shoegaze, drone, noise, temnota a metal. Novinka je na pomezí Absence a Abandoned Language, tentokrát však – a to se již dostávám k nejpalčivějšímu problému nahrávky - MC Dälek a The Oktopus zašli až moc daleko. Největší potíží Gutter Tactics je dostat se přes její extrémní drone monotónnost. U prvních poslechů má člověk pocit, že první polovinu hraje jedna skladba. Dälek si udělali z této berličky klad a hluk jako pomocník mesiášů čistí zrno od plev. Chlapi chtějí auditoriu udělat díru do hlavy, neúprosně zamítají jakýkoli relax. Problémem skladeb nicméně zůstává, že nejenže jim chybí výraznější distinktivní rys, ale také vnitřní vývoj (převážně se opakuje hudební téma spjaté se slokou a refrénem). Písně plují v hypnotickém tempu a spíše sázejí na to, že se posluchač nechá uhranout. Především první polovina desky je zvuková apokalypsa, jež kulminuje v Armed with Krylon, v níž autor slyší zvuky sirény varující před nukleárním náletem nebo jakoukoliv jinou válečnou devastací.

Desku startuje intro Blessed are They Who Bash Your Children's Heads Against a Rock, jejímž obsahem je zjednodušeně řečeno kázání reverenda Wrighta o "teroru" Ameriky jako motoru jejích dějin (k Malcolmovi X se vrací ještě v písni Street Diction). Středoevropanovi pamatujícímu prázdnost politických floskulí může takový úvod připadat jako klišé, přesto však se nedá upřít přesvědčivost. I když neuznávám angažované umění, textová náplň desek Dälek má - jako umělecká výpověď - neuvěřitelnou sugestivní sílu. MCmu je vlastní cit pro přehledný verš (skoro vše se vede ve střídavém či obkročném rýmu) a pro jasné refrény mající ráz úderných sloganů. Jakousi lyrickou anotací celé desky je jinak hudebně umírněná A Collection of Miserable Thoughts Laced with Wit. „This goes too quick, at times I miss those I swore deserved fists / Reminisce of a youthful liquored bliss / Dulled pains of poverty / We sacrificed innocence dealt with daily anxiety / Hoped for future riches.“ A následuje: “Now at this final hour I consider the value of rhyme.“ Ve We Lost Sight se vynořuje obraz mluvčího procházející bezejmenné město a vidící namísto lidí bezbarvé loutky. Toto téma je ostatně velmi příznačné. MC na každém řádku burcuje, místy přímo povstalecky káže, ale hlavně stylisticky bravurně apokalypticky popisuje odumřelou mentální krajinu člověka. „This is a collection of who I am at this point and what I see around me. (…) It’s the state of the world where I, where we are at right now. I just think in America it’s not always as safe to speak truth anymore.“ To říká samotný autor o vlastním obsahu novinky.

Tak co s tím? Ačkoliv se to z předchozích řádek nemusí zdát, Gutter Tactics je opět vynikající album. Zprvu odradí, posléze naladí, nakonec pohltí. Není bez chyby (táhne ho především MC a nemá tak prokomponovanou strukturu), další a další poslechy paradoxně přesvědčují o opaku. Zvláštní a nevšední deska od nevšedních hiphoperů.

10 roků, krásný věk. Auťáky, kovbojové, občas nějaký to zlobení, holkám zatahat za copy, pozor na pány v kabátech, ztracený klíčky jsou tak největší starost. Deseti let se dožili nedávno Dälek. Takže co si k začátku třetí pětiletky s Gutter Tactics nadělili? Pořád industriální beaty, ale zdaleka to není polámaná továrna jako na Absence. Pořád vrstvení samplů, ale chybí vycizelovanost z Abandoned Language, ačkoli jinak právě předchozí desce je jinak novinka stylově nejblíže.

Atmosféra je hustá, kape jako kolomaz, problém ale je, že jednotlivé songy se slívají v jeden, až monotónní, tlak. Bezvýchodnost málokdy osvěží prvek, kterého se ouško může chytit. Ve hře je otázka, zda je stereotyp plánovaný, nebo jen vedlejší produkt. Stejně jako ve filmech, ani v hudbě ale práci s nudou a úmyslným uondáním posluchače neuznávám. Proto ať tak či tak, jsem si takřka jistý, že z dosavadních desek Gutter Tactics nejrychleji zapadne a nejvíce se oposlouchá.