Hudební kolaborace zpravidla vznikají jako pokus propojit odlišné výrazy a ideálně přijít s něčím novým a nečekaným, tedy na základě estetických požadavků. V případě G. S. Dahlquista a Joela R. Phelpse je situace odlišná. Stuartův bratr Michael bubnoval v Phelpsově kapele Silkworm a pánové se znají přes dvacet let. Michael zemřel před několika lety při autonehodě, kterou zavinila řidička snažící se spáchat sebevraždu, a vlastně všechny nahrávky Asvy od té doby tuto ztrátu reflektují. Claw do značné míry pokračuje v tomto trendu, byť nepřímo.

Nápad na společnou hudbu vznikl, když Phelps poslal Dahlquistovi jeho skladbu Thine, ke které dodal zpěv/text. Nová verze prý Dahlquista i s manželkou „téměř rozplakala“, načež si pánové začali vyměňovat maily a po typicky dlouhém období slibů perfekcionisty Dahlquista a změně jména z Thine na Dama/Libra (experiment určený k nalezení temné hmoty ve vesmíru) loni v létě vyšla deska.

Propojení ambientu či drone se zpěvem rozhodně není ojedinělé. Sám Dahlquist zapojil na Presences of Absences Tobyho Drivera, za zmínku stojí kolaborace Martyna Batese s Troum a především s Mickem Harrisem (ten pán, který s jakýmisi Broadrickem a Bullenem vymyslel grind), loni na sebe samozřejmě strhla pozornost účast Sunn O))) na Walkerově desce Soused (sic). Ale zatímco Dahlquist se jako skladatel může měřit s kýmkoli z výše zmíněných, Phelpsův projev se ani zdaleka neblíží jedinečnosti ostatních zpěváků, o technice nemluvě.

Tím pádem vyvstává pro tento projekt zásadní otázka, jak spojit Phelpsovy omezené schopnosti a dosud v zásadě písničkářský (či indierockový) projev s Dahlquistovými rozsáhlými drony. Zcela uspokojivě odpovědět se na ni nedalo. Dama/Libra nahráli de facto album hymnů, rychlejších a především melodicky bohatších než Asva. Klasickou Dalhquistovu kombinaci různých typů varhan a basy doplňují bicí nástroje, se kterými se nepracuje jako s klasickou soustavou, ale jen jako základním, nežánrovým doplňkem, syntezátory a klávesami (za zmínku stojí povedený melancholický motiv na začátku Thine), ale také samply (viz Stravinsky). Pro skladby jsou najednou mnohem důležitější detaily, ovšem jejich kvalita kolísá. Zatímco umělý zvuk synťáků na mnoha místech zapadá překvapivě dobře (druhá polovina The Chant), v závěru Thine naopak kazí dojem z jinak velice povedené skladby.

Mnohem pozoruhodnější než konkrétní instrumentace je atmosféra alba. Dama/Libra se nebojí epiky a patosu, nebojí se naděje a radosti. Religiózní náboj je evidentní, i když nekonkrétní. Ale Phelpsova ne zcela jistá intonace podrývá možnou triumfálnost a jednoznačnost: formálně značí slabost kontrastující s obsahem hudby a částečně textů. Oba hudebníci vystoupili ze své jistoty do míst, kde jsou zranitelní, a oba částečně selhali. Claw není jednoduché, pouze formální vítězství na fiktivním poli, ale obecnější snažení, které přiznává nemožnost triumfu. Jde o podivnou, nestabilní hudbu, jedinečnou ne v konkrétních strukturách a zvucích, ale ve vnitřních vztazích: Dahlquistovy drony jsou suverénnější než Phelpsův zpěv, ale ten je vytlačuje ze vzpomínek na desku, z přemýšlení o ní. Dojem z každého poslechu je výrazně jiný, od nadšení po odpor.

Nejlepší skladba: Destroy

Spíše se vyhnout: Only Medicine, Been to the Water, 3C1