Když se to vezme kolem a kolem, alchymisté z Göteborgu nikdy nevydali slabé album. Nejenže se v devadesátkách minulého století přímo podíleli na definici soundu melodického death metalu „Made in Tre Kronor“, ale zároveň vybrousili svůj styl do jasně rozpoznatelného útvaru. Ten navíc na předchozích albech dovedli k dokonalosti. Práce na jedenáctém albu v pětadvacetileté historii byla tedy výzvou vpravdě titánskou.

Aby to měli Vikingové pestřejší, opustil je letos stěžejní kytarový mozek a jeden ze čtyř zakládajících členů kapely, působících v seskupení po celé čtvrtstoletí - Martin Henrikkson. Nenacházel už prý v sobě touhu s hraním muziky pokračovat dál. Dá se to pochopit, ale kapelu to postavilo do nesnadné pozice. Naopak ke kapele přibyl, po dvou letech absence stálého basáka, Anders Iwers, jehož jste mohli registrovat z jeho aktivit v partách Ceremonial Oath, In Flames a Cemetary.

Od vydání kritikou oceňovaného Construct byli Dark Tranquillity tři roky na cestách a věděli, že přijít s něčím novým po letech je stále obtížnější. Ne, překvapení se opravdu nekoná, to by museli Švédi změnit styl. Ale i tak je Atoma v jednotlivostech svá, se zřetelnou snahou opustit zavedené formule a překročit vlastní stín. Vše správně jiskří, ke skutečnému průlomu do končin dosud neprobádaných ale nedochází. DT nejednou zní jako recyklát sama sebe, aniž by to ovšem nějak zvlášť vadilo.

Sám Mikael Stanne to vysvětluje. Když si při psaní materiálu kladli otázku, jaký ještě může mít další album přínos, když se o maximum pokoušeli s každým dalším zásekem v diskografii, řekli si: „Udělejme album, co bude znít naprosto odlišně od čehokoliv dřívějšího a udržme si co největší odstup“. V zápětí ale dodává: „Někdy jsi unavený ze sebe sama a svého zvuku, takže do skládání a nahrávání jdeme s čistou myslí a očekáváními. Jenže později, jakkoli jsme vše prohnali individuálními filtry, zní to stejně ve výsledku jako Dark Tranquillity.“ Coby ne příliš dobré rozhodnutí označuje fousatý zrzek nástup do studia uprostřed léta. „Trávit každý den ve studiu bez oken byla divná věc, stresující a mučivá. Ale vyplatilo se to nad očekávání. S výsledkem jsme po tom všem neuvěřitelně spokojeni.“

Za více než rok a půl složili dvacet skladeb, z nichž dvanáct obsahuje Atoma v základní verzi, čtrnáct v limitce a patnáct v japonské edici. Producentské taktovky se ujal Jens Bogren, jenž má za sebou desky Paradise Lost, Katatonia, Bloodbath, The Ocean, Opeth. Dark Tranquillity model 2016 (v porovnání s Construct, které víceméně završilo vybrušování šablony DT) nakonec zaznamenává určité oživení a lehký posun. Album jako takové svým způsobem připomene jedenáct let (2005) staré Character, čehož důkazem je úvodní kvapík Encircled. Krátký majestátní úvod přechází do agresivního thrashování s následujícím uvolňováním tlaku a nevtíravým refrénem.

Celkově vzato, skrze Atomu se line thrashová linka od začátku do konce. Progresivci, s nasazením sobě vlastním, ženou celou mašinerii kupředu, podpořenou neuvěřitelně energickými bicími dalšího ze zakládajících matadorů gothenburgského deathu - Anderse Jivarpa. Spolu s basákem táhnou band spolehlivě jak dvanáctiválec, i když někdejších blackových sypaček se nedočkáme.

Šlapavá titulní synťáková „depešárna“, předznamenává Mikaelovu současnou ambici, kdy je čistý vokál míchaný s charakteristickým řevem zastoupen asi nejsilněji ze všech dosavadních alb. Melodický zpěv neotravuje a v poklidné bonusovce The Absolute na řvaní ani nedojde. Koketuje se tu s gotickými až synth pop prvky. Skoro jako by nám nezpíval Stanne, ale Gahan. Podmanivá sci-fi klipovka Forward Momentum patří mezi nejlepší kusy a nutí člověka bezděčně potřásat palicí. Ukazuje se v ní síla kláves Martina Brändströma, který si s hojně zastoupenou elektronikou na desce poradil se ctí.

To jde poznat pro příklad v chytlavě temné pocitovce Force of Hand, a fakt dobře se to poslouchá. Což ostatně celá placka. Volnějších skladeb ve středním tempu je zastoupeno víc. Jmenujme gotickou atmosférou prosycenou Our Proof of Life, trochu depresivní a zamyšlenou Faithless by Default s klavírním doprovodem a epickými gradacemi nebo Merciless Fate skrývající naléhavé osudové drama, kde se, možná kvůli stejnému producentovi, podařilo evokovat Leprous. Zaujmout může i Clearing Skies – introvertní retrospektiva, jež je přitom plná naštvanosti s osudovým intermezzem ve dvou třetinách skladby.

Oproti zmíněným stojí vzteklejší vály. Kromě otvíráku třeba The Pitiless - dominující hymna gothenburgských stupňující divokou energii, hnaná silou studeného větru. Projevuje se v ní pro DT typické střídání napětí rychlejšího tempa, odsekávajících riffů a uvolňujícího nadhledu. Taková věc by mohla být i na Fiction. Neutrality zase představuje takovou tu pecku, kterou už jako byste někdy slyšeli a přesně u ní poznáte, co hraje za kapelu. Stejně se to má s When the World Screams.

Niklas Sundin se na Atoma musel popasovat s oběma kytarami, rytmickou i sólovou, sám. Henrikkson mu určitě scházel. Hra je přesto velmi kompaktní a nápaditá. Promyšlené riffování bouří se všemi zlomy a zvraty, s dravostí horské řeky, kteroužto si k sobě drápem do mořských hlubin přitahuje sám Leviatan. Jindy zní písně s vážností hlubokých fjordů nebo průmyslovou špínou a hnusem městských předměstí. Niklas se, stejně jako už mnohokrát v minulosti, zhostil tvorby zdařilého abstraktního artworku. Aby ne, jeho malířského talentu využila už pěkná řádka renomovaných spolků (In Flames, Sentenced, Green Carnation, Moonsorrow, Arch Enemy, Naglfar…).

Bonusové CD ukazuje interprety ve třech skladbách, a to v zatím nejvzdálenějším světle od tradičního pojetí tvorby seskupení. Jemnější, zadumanou, zešeřelou stránku, kdy vše zakončuje více jak devět minut trvající elektronický a industriálně zabarvený průřez State of Trust, None Becoming a Uniformity z předchozího alba.

A protože nejen hudbou, ale i lyrikou je švédská hydra živa, ještě dodáme poznámku frontmana k textové stránce a její inspiraci, která odráží jeho současné vnímání světa kolem. „Pochází z frustrace, pocitů beznaděje a marnosti. Nerad bych byl čistě negativní, nejsem v depresi, ale naštvaný a zdeptaný. Přál bych si, abych s událostmi v našich životech a ve světě mohl něco dělat.“

Skandinávská pětice na nás z rukávu umně vytahuje nálady skličující i zlověstně temné, aby je stavěla do protipólu ke zlatavým zábleskům naděje, vnitřní vyrovnanosti a hlubšího pochopení. Na všechny tyto polohy mají hudebníci dostatek zkušeností a věk, aby byli uvěřitelní. Přesto je vše zastřeno zneklidňující mlhou. Emotivní momenty doléhají do hlubin zčernalých srdcí a kolébají smysly silou melancholických příběhů plných zmaru i rozhřešení. Kdo má hudbu seveřanů rád, může pocítit lehkou závrať či husinu, neboť pánové si umí posluchače s přehledem zaháčkovat. Dark Tranquillity opakovaně ukazují, jakými mistry aranží a vyzrálými hudebníky jsou. Dobře totiž vědí, odkud kam jdou.