O téhle desce se toho tenhle rok napsalo hodně, takže budu střídmý. Daughters mají po osmi letech novinku, což už možná nikdo nečekal. Vyšla na Ipecac records a vypadá to, že z Dcér udělala tak trochu celebrity alternativní rockové scény. Doby kultovní kapely pro pár nadšenců do divného grindcoru jsou pryč, teď se hraje ve větších klubech a na festivalech. Halovka to ale pořád není, na to muzika zůstává dostatečně divná a nepříjemná.

Větší popularita jde u Daughters ruku v ruce s hudebním dospíváním, od zběsilých grindových začátků k industriálem načichlé rockové alternativě. Záliba v nepříjemných harmoniích se sice proplétá celou diskografií, ale už dávno to není o maximální intenzitě v co nejkratším čase. Novinka předvádí zatím nejširší paletu nálad na zatím nejdelší hrací době. You Won’t Get What You Want je takřka stejně dlouhá jako všechny předchozí desky dohromady a během hracího času dojde na jedovatý noise rock, progrockové a industriální experimenty, ale i na americanu načichlou Johnnym Cashem.

Za sebe bych rád vypíchl pár věcí, kvůli kterým se k téhle desce pravidelně vracím a vracet budu. Za prvé, ze štiplavé atmosféry načichlé béčkovým hororem nejednou doslova přejede mráz po zádech. Třeba závěrečná Guest House je v tomhle ohledu fakt psycho. Za druhé, Daughters tentokrát nechávají posluchače v motivech pořádně vykoupat, žádný šup do vody a hned ven, protože to studí. Opakování poctivě graduje atmosféru a napíná nervy jak špagáty. Za třetí, kázání vyšinutého country zpěváka drží většinu skladeb na, nebo i za, hranicí příčetnosti. Je to zhýralý, smyslný a na hranici ztráty sebekontroly.

A ještě jeden postřeh, který se dostaví až s opakovaným poslechem. Potěší, že pocity z jednotlivých skladeb se postupem času mění a člověk nakonec dospěje k nečekaným favoritům. Na začátku to jsou rány na první signální, jako třeba The Reason They Hate Me, Guest House nebo Long Road, No Turns. S přibývajícími poslechy ale výrazně roste kouzlo skladeb, které na to nejdou tak okatě. Teď už se spíš nemůžu dočkat míchání nálad a stylů v Daughter, Satan In The Wait nebo Ocean Song.

Závěrem jednoduše: Daughters nahráli jednu ze zásadních noiserockových desek za řekněme poslední dekádu. Desku, která je znepokojivě vyšinutá a nebezpečně návyková zároveň. Desku, která alespoň o kousek posunuje hranice žánru.