Deadborn určitě nepatří mezi význačné zástupce žánru, jejichž desky jsou očekávány hordami fanoušků. Deadborn svými alby ani nemění zaběhlé postupy, ani neposouvají žánr. Deadborn jsou parta poctivců, která žere death metal a která ho již přes jednu dekádu mastí hlava nehlava. Čili hlavní důvod, proč píši tyto řádky, je zřejmý. Když vydali novou desku a o těch minulých jsme psali, rozhodl jsem se zmínit i o této a podpořit je.

Hned na start, tak jako v případě minulých recenzí, uvedu, že Deadborn jsou něco jako pohrobci Necrophagist. A je to v jejich tvorbě znát. Ne snad, že by Deadborn zněli jako parta okolo německého Turka, ten přeciž svou tvorbu časem posunul do heavy preludických vod, ale feeling starých, brutálních Necrophagist tu furt je, ačkoli se Deadborn tohoto vlivu snaží zbavit a - už jen pro neustálé srovnávání s nimi – s ním bojují (kytarové postupy, zpěv). Minulost je ale nesmazatelná a Deadborn se tohoto stínu asi jen tak nezbaví, už právě jen pro stále zaznamenatelný odér rukopisu riffingu Necro z období debutu.

A jaké Mayhem Maniac Machine je? Na předchozím albu Stigma Eternal jsme vytýkali určitou fádnost materiálu a jeho sterilitu: skladatelské stránky, standardní (byť dobře nabušené) bubny, ale kritizovali jsme stále to samé od kytarových riffů a nepřekvapující vokální linky. A dá se říci, co jsme vytýkali posledně, zůstalo, i když identické to úplně není; pozitivně tak zohledňuji aspoň Petrovičův rukopis, když nic jiného. Slyšitelný na Mayhem Maniac Machine je ale, ačkoli mílové kroky nečekejte, posun, který mi MMM nad Stigma Eternal vynáší. Novinka je určitě barevnější a svižnější než předchůdce, čili kdo ho měl rád, neměl by s poslechem MMM otálet.

Nedá se totiž vůbec říci, že by Deadborn trpěli nedostatkem nápadů a že by neuměli skládat písničky. Naopak, místy jsou v tom dost schopní (Profanatic Reanimation). Riffing je poctivě vostrej, má sílu, údernost, míří neustále vpřed (Petrovič je vlastně dost solidní riffová mašina). Jsou někdy až ostře thrash(cor)ového charakteru (v této spojitosti někoho určitě napadnou – musejí napadnout - poslední Decapitated), ale jistá generičnost podobnosti nápadů album od půlky potápí níž, jelikož se mírně přestanete orientovat, jaká skladba právě hraje. Přitom žádná z nich není propadákem a nejde pod solidní úroveň. Naopak, každá z nich vytržená z celku je ukázkou poctivé deathmetalové disciplíny: kytary tlačej, bubny nejtkujou. Nekultivovanost. Vokál zde ale až překvapivě dobře frázuje (Insane Motor Cortex). A taky je jedním z prvků, které kapelu táhnou pryč a dostávají dál. Až někam ke corovým polohám, jak se to kdysi povedlo DiSalvovi na deskách Cryptopsy, ale furt ještě hrubozrno. Druhou složkou hudby, která Deadborn lehce vyčleňuje, je zmíněný, silně thrashový základ v kytarových beglajtech (průtrsy, odtrhávání trsátkem), ale furt ponořený do brutaldeathových, i když Suffo zahušťovačky vymizely, bahen a techničtějších postupů – z tohoto, krom části melodiky, právě smrděj Necrophagist. Jenže nic tu není uhlazené, vše krásně rezonuje, odsýpá a má maniakální šmak.

Tak jako v případě Deadborn vždy, vše je zahrané parádně a přesně, dokonce je z  projevu kapely cítit určitá oldschoolovost, ale zato pravdivost (možná je to jen ctění kořenů a jejich silný zapuštění ve členech kapely, však jsou to taky už cápci) a silný živý feeling. Třeba si vemte jen zvuk bubnů a rytmičáku především, to je barel jak sviň, pořádná odezva z každýho úderu a zvuk tomů větších průměrů mocnej. To dává Deadborn silný pocit uvěřitelnosti. Někoho tahle muzika nadchne, někoho jen na chvíli a někoho vůbec, protože třeba bude mít pocit, že i přes moderní vyznění Deadborn patří do minulýho století. Ať je to jak je to, pro mě tihle Němčouři nadále zůstávají poctivou bandou, která furt umí, i když to nejlepší, co vytvořila, bylo hned debutní EP Decades of Decapitation.