Datum vydání: 28. březen 2025
Vydali: Roadrunner Records
Žánr: black metal, post black metal, shoegaze

Američtí Deafheaven ve své době nabídli vcelku svěží pohled na black metal, který spočíval v rezignaci na tradiční satanskou estetiku a přidání více melodicko-melancholických tónů do primárního nářezu. Bez toho, aniž by ustoupili od tvrdosti, blast beatů či skřehotu, zněli trochu jinak, což fungovalo. Během patnáctileté kariéry pak kapela nebyla vždy úplně novátorská, nicméně vždy byla na deskách cítit snaha posunout se a neznít stejně.

Přelomový Sunbather (2013) zůstal nepřekonán, nicméně ostatní nahrávky, byť neměly takový drive, stále nějakou kvalitu nabízely. Tedy až na minulé Infinite Granite, které představovalo na můj vkus příliš velký krok stranou. Totální vyměknutí a posun do čistě shoegaze vod s čistým zpěvem mi nevonělo a kapelu jsem zavrhnul.

Od letošní novinky Lonely People with Power jsem tedy žádný zázrak neočekával a k mému velkému překvapení album maká velmi solidně. Není to sice zničující palba, kterou se kapela prezentovala v začátcích, nicméně je to dobré z jiných důvodů.

Deafheaven totiž předkládají epické, hudebně pestré album, které je zaprvé znatelně tvrdší než přechozí dvě desky, a za druhé nabízí kvalitní, chytlavé a s vervou zahrané nápady. Deska reflektuje jak starší, zuřivou tvorbu, tak tu pozdější, více melodickou s tím, že songy ve většině případů obsahují obě polohy. Z dramaturgického pohledu působí hudba vyváženě v tom smyslu, že tvrdší úseky jsou masakr a ty melodické zase příjemně vymazlené. Změny nálad jsou udělané dobře a poslech je zábavný.

První song Doberman je ryzí blackmetalový kus, za který by se podle mě nemuseli stydět ani Satyricon nebo Immortal. Pěkně nasypané bicí, krásně přiškrcený skřehot a bzučivé kytary mají sílu alba Sunbather. Jsou sice přítomny i pro kapelu charakteristické melancholické tóny, ale hoši ukazují, že když nato přijde, stále zato umí vzít.

Následující Magnolia je opět poctivě nadrcený metloš s výrazným riffem a tahem na branku. Znovu je kořeněný příjemně melodickými tóny, hudba má ale na rozdíl od posledních alb švih a upaluje stále velmi slušně. Posléze ve skladbách Heathen a Ametyst dojde i na pomalejší shoegaze/post rock momenty, které ovšem kapela šikovně kombinuje s nářezem, takže není čas začít zívat.

Jednotlivé instrumentální figury jsou často příjemně vychytané, skladby mají pnutí, gradaci a dynamiku. Hudba není utahaná ani monotónní. Zkuste třeba The Garden Route a všimněte si, jak song přechází z klidných do vyhrocených momentů, slyšte krásně kulatou basu a libozvučné harmonie. Ne že by to klukům v minulosti neladilo, tady je to však lepší. Nebo naopak dejte výplach Reflektor, který navzdory vyhrocenosti nabízí stále i poslechové momenty, marný není artový kus Winona či dojemná závěrečná balada The Marvelous Orange Tree. Na albu je toho k poslouchání zkrátka dost.

Trochu nepřítel je však délka. Hodina je hodně, bo hudební postupy, byť jsou dobré, se chtě nechtě opakují. Na druhou stranu deska funguje i jako kulisa, která může běžet delší dobu na pozadí bez soustředěného poslechu a neruší.

Otazník je zvuk. Proti předchozím deskám zní album plastičtěji, i tak je však třeba pohledat. Chápu, že z produkčního hlediska není prdel poskládat všechny atributy hudby Deafheaven do libozvučného celku a pak ještě včlenit extrémní vokál. Kombinace vzdušných a nářezových úseků, démonického zpěvu, který se mimochodem povedl nadmíru dobře, bzučivých kytar, sypaček, vybrnkávání a melodických ploch vyžaduje ve studiu inženýrské schopnosti a v tomto ohledu není album úplně stoprocentní. V dnešní době onlajnu, kdy z každé apky leze muzika skrze jiný ekvalizér, je pak třeba najít ideální výstup. Na silných basových reprobednách deska ovšem i při nižší hlasitosti hraje parádně.

Každopádně jsem rád, že jsem to tam i přes počáteční nedůvěru všechno našel, protože některé momenty na albu jsou až dojemné. Satanismu prostý, příjemně poslouchatelný black metal, který řeže, ale zároveň je nekýčovitým způsobem melodický, mě baví. Netvrdím, že jde o přelomové dílo, ale kvalitní album to bez debat je.