“Death is the most terrible of all things; and to maintain its works is what requires the greatest of all strength.” Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Mass Grave Aesthetics a Diabolicus Absconditus na jednom vinylu…si děláte prdel?! Takhle mi splnit dlouholeté přání? A to ještě v létě, a ne na Vánoce? Dlouho jsem čekal na tuto konjunkci sfér.

Rozebírat styl DSO je nošení dříví do lesa, stačí si přečíst recky Kénôse a Paracletus. Komplikované, mnohdy silně disonantní harmonie se střídají s geniálními melodiemi a vše je podtrženo bicími z vyšší dívčí, u kterých vám rozhodně raz dva tři čtyři, dva dva tři čtyři stačit nebude.

EPčka DSO byla vždycky trochu jiná než dlouhohrající desky DSO. Liší se nejenom od starých, čistě blackových placek, ale také od moderní trilogie. Působí více koncentrovaně a nesnaží se zapadnout do širšího konceptu. Pro mě osobně je to nejvýraznější právě na MGA a DA.

Diabolicus Absconditus je ta trochu instrumentálně komplikovanější z této dvojice a jaksi více řezavější a pestřejší. Zosobňuje mírně švihlou povahu DSO, která permanentně balancuje na hranici křehkého šílenství a s dávkou hrozivé nejistoty meluzínovitých kytar (fakt jsem něco takového vyplodil?). Tedy DSO v nejlepší formě. Kdybych měl vypíchnout jeden extra zajímavý moment, tak asi překvapivě zvolím ten mezi jedenáctou a šestnáctou minutou. Mírně oefektnělá akustická kytara s decentními bubny výtečnou postupně se rozvíjející basovkou, která na začátku nastolí jemnou kostru, ke které se přidává jedna nota za druhou.

Mass Grave Aesthetics exceluje svým neutuchajícím, monumentálním tlakem průmyslové spalovny lidí. Necelých dvacet minut permanentně tlačí do kouta a nenechá odpočinout. Riffy si celou dobu drží vysokou úroveň možná až tak na plus mínus sedmnáctou minutu, kdy se zdá, že na chvíli trochu ztratí směr. To se však jen zdá, protože tato sekce musí být přehrávána dostatečně nahlas, aby opravdu dala vyniknout svým rozjímavým, rozvážným riffům.

Recenzuji vinyl, takže si možná pokládáte otázku, jestli se to týká i jeho. Potěším vás, netýká. Výsledná zvuková stěna je jak práce světoznámého malíře pokojů Michelangela. Ani jsem tomu nechtěl věřit, když jsem poprvé škrábal jehlou tento černý asfalt.

Vinyl DSO opravdu prospívá a dokonce jsem i v Diabolicus Absconditus slyšel věci, které mi do té doby unikaly. Hlavně ty, co jsou důmyslně schované na pozadí, aby se elitista cítil naplněn, když je ve změti zvuku odhalí. Obě skladby původně vyšly nezávisle na CD jako EP a ještě předtím jako součást dvou různých splitů na vinylu, které prakticky nejsou k sehnání. MGA vyšlo dříve, hned po Si Monumentum, a to na splitu From the Entrails from Dirt spolu s dalšími třemi kapelami. DA vyšlo až na Crushing the Holy Trinity (Father). Tento detail zmiňuji jednoduše proto, že MGA působí překvapivě více jako pozdní DSO, více atmosféricky.

Mramorovitý obraz na obalu je mi trochu těžko pochopitelný, ale to je v tuto chvíli už prakticky jedno. K vinylu dostanete i plakát, který ještě silněji zvýrazňuje mramorovost obrazu na obalu.

Závěrem: DÍKY DSO!

“What matter the victims, provided the gesture is beautiful? What matters the death of vague human beings, if thereby the individual affirms himself?” Laurent Tailhade