Je sobotní večer, začíná se stmívat a já si konečně našel čas na desku, která mi před pár týdny přišla. Nechtěl jsem mít první dojem z nějakých laciných, nekvalitních mp3. Ne, to se k této kapele nehodí. K ní se hodí vinyl s jeho specifickým zvukem, přítmí podvečera a malá lampa, abyste si mohli počíst v bookletu.
Z temně černého, matného pozadí zírá mnohohlavá bestie a uvnitř obalu čtyři siluety a nápis Paracletus. Ty siluety poznávám: otcovská tvář, chlapík s křížem, holubice…a had.
Z postranní kapsy vytahuji booklet a další obal, ve kterém je vinyl schovaný. Vinyl rozvážně vložím na plotnu gramofonu a připravím si booklet. Před spuštěním si naliji ještě červeného vína a po tváři mi přeběhne úsměšek způsobený vzpomínkou na Ghaalovo komické „Sejtn“ z Metal: Headbangers Journey. Spouštím jehlu na rotující desku a otevírám booklet.

I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Matouš 12:32

Můj oblíbený verš Bible. Dle něho vím, že i kdybych náhodou měl někdy křesťanské tendence, tak mám peška. Jdu do pekla tak či tak, odpuštění se nekoná. Kdo z vás je na tom stejně? Je to také jeden z oblíbených veršů francouzských teologů Deathspell Omega. V kontextu tohoto alba klíčový. Παράκλητος řecky, či paracletus latinsky, obojí znamená to samé: obhájce, pomocník, ochránce či Duch svatý.
Doufám, že tentokrát omluvíte monumentální délku a můj více „track-by-track“ přístup, jsou Vánoce, tak chci udělat něco jinak. Nemám totiž moc na vybranou, pokud se chci alespoň pokusit pokrýt koncept tohoto alba a jeho jednotlivých částí.
 
V následujícím jde o texty, ne hudbu…
Tudíž začněmež u Epiklesis (ἐπίκλησις). Atmosféra lovecká, až stopařská, nastoluje první aspekt Ducha svatého. Není divu, slovo slouží k vyvolání ducha svatého při eucharistii, obřadu s tělem a krví Ježíše Krista. Duch svatý se snaží ulovit slabé a ovlivnit je v jejich jednání. Komu to nebylo jasné z předchozích alb, tak v teologii DSO mají k sobě Bůh a Ďábel neskutečně blízko, až splývají. Žádáme, aby nás přijal do svého království, obrazu propasti, jámy hrůzy. A nakonec je doplněná tím, co jsem zmínil v prvním odstavci: ’Vestigia nulla retrorsum‘ - není cesty zpět.
Druhá skladba svým názvem plynule navazuje na téma Epiklesis. Wings of Predation není v tomto kontextu nijak potřeba vysvětlovat. „It is a dreadful thing to fall into the hands of the living God!“ A nic se před ním, jako před nesmrtelným sluncem, neschová.
Abscission, čili odloučení, pojednává o nemožnosti oddělit Otce, Syna, Ducha svatého či Ďábla a zároveň o oddělení člověka od nich. Zmučená duše volá po Duchu svatém, který ji nadále pokřivuje.
Naše nářky nad světem se ztrácejí ve světě prachu a popela, po našem odloučení od Něho. Při eucharistii je všechna sláva Boží pohřbena. Bůh potřeboval poslušného, jím předurčeného obětního beránka k naplnění svého plánu. Nebylo vyhnutí pro lidi, kteří se podíleli na jeho obětování jemu samému. Bůh jim to svým plánem přikázal. Skrz tuto oběť se posléze při eucharistii, když pozřeme jeho tělo a krev, cítíme býti spojeni s Bohem. Cítíme se jeho součástí, jemu blíže. To je ale nad naše možnosti. To být Dearth, chudoba.
Záblesky světla, Phosphene, je titulem další skladby. S nimi též přišla apokalypsa, den Hospodinův. Zde bude vhodné vytáhnout další verš, který se tentokráte skví na etiketách na středu obou stran vinylu.

Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem!
Ámos 5:18

Ámos byl bohatý izraelitský farmář v období 8. století před Kristem, také byl ale Hospodinův prorok. Kritizoval morálku okolních států i Izraelitů jeho doby. Bohatí Izraelité byli dle něho rozmařilí, zatímco chudí strádali. Okolní národy obviňuje z genocidy a tak podobně.
Doporučuji přečíst celého Ámose 5 (popř. i zbytek), poněvadž se při něm člověk velmi pobaví. Izraelity s jejich prázdnými náboženskými obřady a svátky označuje za pokrytce.
Pokud si ale přejete vidět genocidu Bohem přikázanou a Izraelity vykonanou v akci, doporučuji Numeri 31. Není nad mladé panny, kterým navíc vypálíte město a povraždíte rodiny!
Apokalypsa vše spaluje v ohni jejího posla, který vše, co spálí, naplní Duchem svatým.
Teď už ale opět voláme z hloubi temnot paracleta a on zase volá nás. V Epiklesis (druhé, nijak názvem neodlišené od první), která začíná stranu B vinylu. Proč zde máme druhé Epiklesis? Konec textu je totiž stejný jako konec té první.
Malconfort pokračuje v apokalyptickém tématu, kdy se odhaluje božská podstata Ďáblova. Jste mými syny a dcerami, a tak s vámi také naložím. A Duch svatý pořád rozdává svou pokřivenou útěchu.
Pokračujeme pádem k Němu! Naše mysl se rozpadá v Jeho temné záři. ’Nihil videt et omnia videt‘, nic nevidět a všechno vidět. Nebyl nám nabízen život věčný v idylickém nebi, tak jak jsme si představovali. Toť Have You Beheld the Fevers?.
Devouring Famine. A jsme doma, pod krvavým nebem, v pustinách pekelných. Obětovali jsme Mu život pro tento posmrtný život. Nedělejte si však starosti, milí věřící, i ti druzí, co život pro něj neobětovali, sem dorazí. Žádná duše nemůže zůstat odloučena. Pán je hladově pozře všechny, ať věřící, či nevěřící.
Finále se na nás řítí – Apokatastasis Pantôn. Apokatastasis čili ἀποκατάστασις je návrat do původního stavu, restituce. Dohromady s Pantôn je však použití v Novém zákoně poněkud odlišné. V tomto kontextu jde o znovuvytvoření vesmíru, všeho. Úsporný text je ze všech ostatních nejvíc nabitý lítostí, ano, Deathspell Omega jsou zde poněkud emo, ale v tomto kontextu to nevadí. Přetisknu jej sem celý: „You were seeking strength, justice, splendour! You were seeking love!
Here is the pit, here is your pit! Its name is SILENCE…“
„V Bohu jste hledali sílu, spravedlnost, nádheru! Lásku!
Tady je jáma, tady je vaše jáma! Její jméno je TICHO…“

Tak to by byla analýza textů. Když jsem recenzoval Kénôse, celkem trestuhodně jsem je opominul, i když je text spojen s Deathspell Omega možná ještě více než jejich hudba. Není se co divit. První, co prý píší, je text, až poté hudbu.
 
V následujících řádcích jde již o hudbu…
Toto je poslední díl jejich „svaté“ trilogie. Očekávání byla extrémně vysoká, po sérii téměř bezchybných EP a předchozích dílů trilogie tu máme konečně velké finále. Tento díl je ale poněkud jiný, než většina z nás po Fas čekala. Fas posluchače naprosto odrovnalo chaotickou atmosférou, zvrácenou strukturou, a „zběsilou“ kytarou. Kénôse a Chaining the Katechon tento směr jen potvrzovaly. Také já jsem se mezi tyto lidi počítal, než mi došel koncept posledního dílu. Téma Ducha svatého prostě potřebuje trochu jiné, meditativně apokalyptičtější zpracování, a tak nám Paracletus připravil menší překvapení.

Kdo by čekal, že francouzští kazatelé vsadí na post-metal? Na black samozřejmě nezapomněli, ale post je zde slyšet daleko výrazněji než kdy dříve. Pokud jste se DSO vyhýbali, protože na vás byli moc tvrdí, ale máte přitom rádi Cult Of Luna či Isis, můžete být příjemně překvapeni. Já byl překvapen ještě více, když jsem na jednom fóru našel příspěvek, kde jeho autor tvrdil, že mu nové album (a potažmo i předchozí) trochu připomíná mathcorové legendy Botch a jejich album We are Romans. Samozřejmě, že ne atmosférou, ale instrumentální a kompoziční stránkou. Spojují je divné, trochu disonantní riffy se zamotanou strukturou skladeb, ne nepodobnou DSO. Musím uznat, že něco málo pravdy na tom je…a možná to způsobí, že opět trochu sáhnu do hardcorových/metalcorových luhů a hajů, i když to téměř vůbec nedělám. Trocha inspirace tam asi opravdu bude.

Paracletus střídá momenty teroru a uklidnění, což odpovídá textům. Skvělé nápady, jak je již už u DSO zvykem, se nachází v obou sférách, ale na první poslech upoutají samozřejmě ty melodické, post-metalové. Každá skladba má vždy alespoň jeden moment, který vás uchvátí a je převážně lyrický, post-metalový. Momenty teroru pak lze, jako vždy, vychutnat až ve chvíli, kdy přivyknete na zvuk. Lépe však, i po mnoha posleších (někdy i třikrát denně), hodnotím ty lyričtější, kvůli jejich geniálnímu budovaní atmosféry. Toto ale koneckonců mohu říct o libovolném albu kapely.

Kdybych měl vypíchnout nejlepší skladby, měl bych problém, protože většinou udržují stejně vysokou laťku kvality. Jedna skladba by se však našla - Apokatastasis Pantôn. Je jedno, že staví na stejném tématu jako druhá Epiklesis, toto je prostě téměř dokonalé zakončení trilogie. A je také jedno, že z něj podivuhodným způsobem teče, ani se mi to nechce říci, naděje. Jediné, co bych do ní možná přidal, jsou riffy po jednom z předchozích alb trilogie. Když už opakuji jedno téma, proč nepřibrat třeba jeden riff z A Chore for the Lost z Fas nebo Odivm Nostrvm z Monumentum?
 
A ještě o zpracování…
Nemůžu se nezmínit o provedení vinylu. Na kvalitní čtvrtce se skví text vypadající jako psaný husím brkem (rozuměj tiskárnou). Se stříkanci inkoustu tu a tam navozuje atmosféru teologa 17. až 18. století, kterému právě došla nesmyslnost toho, čemu obětoval život. Zarazilo mě, že text v bookletu není ve stejném pořadí jako na albu, přeskakuje se v odstavcích jednou dopředu, jednou dozadu. Jde asi o snahu odlišit dojem z textu v psané i vokální podobě. Vrcholem celého bookletu je návaznost poslední poloprůsvitky s obrazem za ní na skladu Apokatastasis Pantôn. Text je vlevo, průsvitka vpravo. Na poloprůsvitce je kříž se všemi čtyřmi božskými entitami, hypostazemi: Otec, Syn, Duch a Ďábel. Skrze průsvitku však vidíme, co je za ním. Pekelná jáma se nám odhalí ve své plné kráse a podtrhuje tak text poslední skladby.

Je vidět, že předvídat, natož nalinkovat, hudební cestu DSO asi nikdo nezvládne. Oni se nepotřebují sjíždět interakcí s fanoušky na koncertech, masírováním ega rozhovory. Sjíždějí se jen třemi věcmi. Tím, že jim vyšla jejich drastická změna směru u SMRC. Tím, že v hudbě vytvořili projev s jasnou vizí, špičkovým provedením a tunou vlastní osobitosti. A nakonec také svou cílenou obskurností.

Mám strach, že toto je naposledy, co od nich něco slyšíme, odpovídalo by to totiž jejich přístupu. „Toto je náš odkaz, tečka.“ No co, máme aspoň další metalovou klasiku. Další koncepční trilogii, vedle například té od Taake. Kolik kapel z první dekády 21. století si budete pamatovat za 20 let? Seznam by to byl delší, ale víc než dvacet kapel to nebude a Deathspell Omega tam nemohou chybět.

Pohrabáče byly dosti nažhavené, až do běla, nečekaně z nich však vylétla zvrácená bílá holubice a všem nám vypálila rybník svým ohnivým dechem.