Tahle deska mi tu zrála a zrála, až taky pěkně uzrála. Pokud víte plus mínus, co by bylo možné označit jako čtvrtou zámořskou školu death metalu, možná jste doma. Pokud nevíte, možná domu i dojdete, každopádně Deeds of Flesh jsou něco, co můžeme označit za vedoucí celek jeho renesance. A to je už hezkých pár let. Říkáte si, jaká je tahle deska, co je několik měsíců venku? Proč takhle pozdě a jak může Portals to Canaan obstát mezi dnešním trendem swedish true old schoolu, vedle Portal a pure analog war metalů (točených v Pro Tools), Ulcerate nebo Deathspell Omega? S úsměvem největších mazáků. Tahle kapela zná svoje řemeslo za dvacet let existence prostě a jednoduše dokonale.

Riffově Portals to Canaan pokračuje v trendu nastoleném předchozí Of What's to Come. Tedy je melodičtější a zároveň se víc hraje v harmoniích. Plus je tu notná dávka rytmické šílenosti, která byla poznávacím znamením především prvních dvou desek. Marně přemýšlím, kde jsem slyšel takhle parádní drummerův výkon, a to je v podstatě všechno založeno na rytmech z první půlky devadesátých let. Jen podáno novodobě. Basa je taky slyšet pěkně, ačkoli už v sestavě není Erlend Caspersen. Posily z Arkaik Ivan Munguia (basa) a Craig Peters (lead guitar) jsou opravdu páni na svém místě. Co se kytarové práce týče, nejednoho borce z ní budou bolet ruce, aniž by vůbec hrábl na kytaru. Momentální forma Deeds of Flesh prostě bere dech. Co mi ale hlava nebere, jak byl Erik Lindmark schopen se silným zánětem šlach nahrát tohle? Tomu říkám pořádná dávka vůle, která se jen tak nevidí; jen s tou live prezentací to asi nebude jen tak. Ať už je to jak chce, Portals to Canaan určitě patří k tomu nejlepšímu, co tito matadoři nahráli, a to je už osmou řadovkou! Mám rád týpky, kteří se chtějí pořád zlepšovat, protože se vedle nich cítím, že žiju. A i když tihle pánové nejsou žádná banda juniorů, rozhodně tomu neříkejte old school. Na to mají pánové nápadů a energie víc než dost. Poctivěji už to zkrátka nejde ani náhodou.

Takže, Portals to Canaan je ve svém ranku v mých osobních preferencích dost možná deska roku (i v mém malém průzkumu mezi bandou známých, co v tom nějaký ten pátek jedou, byla právě Portals to Canaan zmiňována nejčastěji), a že to tenhle rok nemá lehké. Letošek je totiž krásným příkladem, jak death metal jako žánr není v krizi. Jen silní přežijí a predátor jménem Deeds of Flesh to ví moc dobře - Portals to Canaan je vypiplaný briliant nezdolných a velmi sympatických buldoků z Kalifornie. A ptáte se, proč deska roku? Je to strašně jednoduché. Deeds of Flesh jsou prostě Deeds of Flesh, a ti senilitu připíchli někam na blány kopáků pana Mika Hamiltona, takže těch ran nedostala málo.

Sedm autorských kousků, jedna alien instrumentálka a jedna coververze Gorguts – Orphans of Sickness. A víte, co současní Gorguts trošku postrádají? Luc Lemay je sice vynikající muzikant, ale tak nějak trošku ztratil ostří a zapomněl, odkud přišel. Mike Hamilton a Erik Lindmark to ale vědí moc dobře. Tohle je prostě deska fandů death metalu!

PS: A taky je Portals to Canaan dokladem toho, které dvě scény jsou nejsilnější - ta z USA a Holandska. Ne, nejsou to zásluhy, z hlediska techniky a kreativity to je prostě fakt. Neměnný.

BUY OR DIE!

Nová, již osmá deska Deeds of Flesh se mi líbila hned od prvního poslechu, ale úplně mě do stavu beztíže jako Of What's to Come neodpálila. Přemýšlím proč. Málo překvapení, málo techniky, moc smrti? Ze začátku možná, ale stejně jako každá dobrá deska, kterou předčasně neopustíte, časem odhalila, co se v jejích drážkách ve skutečnosti odehrává. Nakonec je těch překvapení vlastně až dost, techniky taktéž a té smrti? Tak akorát. Deeds of Flesh na Portals to Canaan na první poslech trošku ustoupili moderní melodice z předešlého alba a zas se víc vrací k podstatě usbdm (občas s hymnickými melodic nápěvy) a celkově implementovali zas pořádnou dávku riffozla, které celou melodiku, tentokrát do brutal death metalu (kdo byl včera na Disgorge?!) epesně zapuštěnou, pokřivilo. A zapomenout v rámci Deeds zmínit precizně odvedenou technickou stránku věci, bych pokládal za hřích, protože odmyslet od brutálnosti materiálu, jde o ukázkovou porci neuvěřitelně technické a členité muziky, kterou jen mladší ročníky, odrostlé na Rings of Saturn nebo Obscura, nejspíš tolik neocení. Nakonec tedy vlastně opět velká spokojenost, ba dokonce větší než s Of What's to Come. Srdce mi tepe nádherně kovovým chladem, tahle kapela by měla vydávat častěji!