Už i čtyři roky jsme čekali na novou desku od Sacramentských, takže tato poměrně delší studiová odmlka není u kapely nic nového. Během této pauzy byl asi nejvíce vidět Chino, který naplno rozjel svůj vedlejší projekt ††† (čti Crosses), postavený na bázi downtempového elektra - osobně bych byl raději, kdyby se víc věnoval Team Sleep, ale co už.

Samozřejmě samotný proces psaní je něco, co u Deftones není nikdy jednoduché. Je to známý příběh a tvoří páteř mýtu této kapely. Chino a Stephen spolu vždy bojují, kdy jeden chce hrát metal, druhý zas romantiku. Narazil jsem na vcelku vtipné přirovnání tohoto sporu, které praví „zpěvák hraje Morrissey a kytarista Meshuggah.“ Jenže tomuto vnitřnímu rozbroji bylo vždy a v jiskřivé atmosféře vzniklo například legendární White Pony. Pokaždé ale došlo k nějakému kompromisu, kdy se oba dva hlavní aktéři „sporu“ domluvili. Na té jemné hranici balancuje celá diskografie, byť se musí přiznat, že hlavně na dvou předcházejících deskách vévodil rukopis Stephena. Jak Diamond Eyes, tak hlavně předešlá Koi No Yokan jsou kytarově hodně extrémní a opravdu tvrdé. Stephen dokázal hrubost a zvuk své osmistrunné kytary přetavit pro potřeby lyriky Deftones a přitom zachovat její metalovou tvář.

To vše se na novince mění, téměř veškerá Stephenova rukopisná tvrdost je pryč. Za nejtvrdší a poměrně rychlé se dají označit Geometric Headdress, částečně Rubicon a druhá půlka titulní skladby Gore. To je víceméně vše, zbytek „agrese“ se nese ve středním tempu a na uřvanějších vokálech China, který naplno dominuje v celé stopáži desky.

Když si kolega onDRajs posteskl v pravidelné rubrice Album měsíce nad tím, že Carpenter měl dostat více prostoru, plakal na špatném hrobě. Stephen samozřejmě více prostoru mohl dostat, on ale nechtěl. Sám nyní přiznává, že v průběhu skladatelského procesu se mu materiál od zbytku kapely vzdaloval a ztrácel celkově zájem se více angažovat. Jenže chemie Deftones nakonec opět zapracovala a i přes to „málo“, co dodal Stephen, stvořili opět parádní materiál, který, pravda, napoprvé nesedne každému.

Jenže o prvotní líbivosti tato kapela nikdy nebyla. Když se posluchač ponoří více do celé desky, objeví jak tradiční prvky - éterická Prayers / Triangles, jež dá připomenout dnes již kultovní skladbě Digital Bath - a naopak atributy nové - punkové riffování v Doomed User, nebo tendenční hardrockové sólo v Phantom Bride, které je v podání Deftones velmi chytlavé a vlastně zábavné. Popravdě velmi vítám, že Stephen nějakým způsobem rezignoval, protože tím možná přispěl ke vzniku právě těchto, pro Deftones netradičních skladeb a také (ne)přispěl k složení jemného středobodu desky v podobě Hearts / Wires.

Kromě výše uvedeného a zmíněné středně tempé tvrdosti, je celé album protkáno nenápadnými melodiemi, decentními kytarovými prvky a jako celek tvoří zajímavý kompromis. Vlastně si bere od každého něco. Rozmanitost White Pony, táhlost eponymu a hravost Saturday Night Wrist. A čím dál víc se mi neustále nabízela rovnice Deftones + ††† = GORE, a byť se to tak může jevit, neplatí to. Pořád je na novince znatelný rukopis Deftones.

Nakonec je dobře, že se misky vah převážily směrem k Chinovi. Pro celou kapelu je to z mého pohledu vítané osvěžení. Rozepře byly možná za hranou, ale o odchodu Stephen vůbec neuvažoval, zřejmě bude potřebovat nějaký vedlejší projekt pro odreagování, ale to už je jiný příběh. Novinka GORE jednoduše předvedla nejedno překvapení a samotná jako celek musela nejednoho fanouška překvapit. Ale vše ukáže až čas, dle mého soudu však do celé tvorby zapadá dokonale. Deftones nadále zůstávají sví a pořád rozpoznatelní, což pro šestadvacetiletou kapelu je parádní výsledek.