Demimonde mají novou desku, která letmo odkazuje na staré kořeny, ale zároveň představuje zcela novou etapu svého sci-fi prog metalu (já si ho zařadil jako sci-fi blackened progressive death metal). Vznik byl poměrně náročný a trochu je to znát. 16 let je dlouhá doba a stejně to asi tady všichni znají, že Pavel (Bizzaro) furt sedí ve zkušebně a nemůže bez bicích vydržet. Takže když se Demimonde dali dohromady (v částečně původní sestavě) a začali, asi 4 roky tomu nazpět, opět něco tvořit, ne všichni členové byli v požadované kondici a odhodláni k činu. Dlouhé hledání zpěváka skončilo s příchodem Sokyho (De.polar), který si na koncerty zároveň na starost vzal samply a pod svou správu logicky vzal i klávesy za Martina Čermáka (D'aven), který v mezičase odešel (ale podíl na desce má, jelikož do studia ještě nastoupil). Jaké to je, když vám kytarista řekne, že už ho metal nebaví, přišlo následně, naštěstí kde se vzal (před rokem na Brutalu), tu se zval Iggy (na desce ještě M4xP4yn3) – neskutečná posila a vzpruha. Druhá kytara je v hudbě Demimonde nezbytná a (Tinťas promine), on je tady dělník, který odvádí základní práce a šikovnější Iggy dotvoří. Aby byla sestava kompletní, je tu ještě Mára (Afagddu) – basák, textař a programátor samplů. Nicméně ve studiu se objevili i zajímaví hosté – Ashok nahrál sólo do Laval Formation, v Dark Matter si zavřískala Dahlien (z domovské kapely Iggyho Diligence a The Corona Lantern) a samply/klávesy poladil bývalý člen Menef (Ankhabut).

S otázkou, jak stylově navázat na Mutant Star se Demimonde rozhodli vypořádat tak, jak jim sestava umožňovala – základní poznávací znaky ale zůstaly: programování, komplikované bicí, blackové pasáže a sci-fi atmosféra. A v žádném případě bych neměl zapomenout ani na ženské vokály, kterých není tolik, jako když zpívala Tanyya, ale podstatné je, že tu jsou. A je podle mne skvělé, jak tyto základní elementy dokázali využít pro posun svého stylu do 21. století. Navršili na ně množství ruchů, samplů, kytarově se rozmachují od progresivního metalu, přes thrash, death i djent.

Te Kore (Prázdnota, v maorštině Stvoření, či Zemské jádro) je nejstarší skladbou nové éry a zároveň dobrým příkladem, jak dokázali navázat - klíčovou vlastností starých a nových Demimonde je totiž pozvolný vývoj skladby gradující častokrát ve zcela nečekaném finále (Mutant Star obsahovalo 5 obsáhlých kompozic, z toho 3 přes 8 minut, kterémuž času se tady sotva dotýkají jednou skladbou). A stejná metoda skládání, častokrát doslova, propojování jednotlivých nápadů je průvodním znakem i Cygnus Oddyssey. Ať již si vezmete pekelně se stupňující závěrečnou Dark Matter, ve které je napěchováno od výše zmiňovaných stylů od každého trochu, navíc ale hustě podpořené rozmanitou škálou hlasů. Naprosto skvělá je (kupodivu?) i instrumentálka Data Breed - parádní předěl, který nepostrádá správnou mrazivou mezihvězdnou atmosféru (zároveň je to jediná skladba, kde je dominantní ženský hlas (Zuska ho má hodně podobný jako Tanyya). Blackových momentů zde není tolik jako na Mutant Star, kde byly naprosto uzemňující. Což ale není ani dobře ani špatně. Koktejl stylů je tady zkrátka naprostojiný, přitom ale poslouchatelný a bavící, stejně jako tomu bylo v minulosti. Jediné, co tady postrádám je gotický feeling, který Demimonde dodával právě onen ženský vokál, ale toť zkrátka posun. Zato se tu objevují jiné příjemné experimenty - swingové v Laval Formation, ulceratovské v Singularity (Absolute Word explanation) i klasicky progmetalové (Te Kore). Pravda, silné momenty se tu střídají se slabšími, takže občas si může posluchač přijít jak v nějakém filmu, kde mu neočekávaně akční scénu protne reklamní blok, ale v zásadě tu není nic extrémně rušivého a matoucího. Jednoznačně nejlepší skladbou je poslední Dark Matter, kde v pozadí znějící fistulovité vokály nahánící husí kůži. Trochu se ale v tomto případě obávám, že živě to nelze zahrát (i když nechal bych si líbit nějaké ty tančící space girls).

Mezi velká plus Demimonde patří i to, že se nebáli vsadit na netradičníformát a ve velikosti DVD ho doplnit komiksem (kreslil Eidy). Takovéhle desky s dobrou hudbou prostě má smysl kupovat (i když při nedávné návštěvě jistý kamarád už suše konstatoval, že to nemá na čem pustit). Po dlouhé době jsem si tak opravdu vyzkoušel, jaké to je poslouchat desku a zároveň listovat obsahem a číst příběh.

Comeback se jednoznačně vydařil a nějaké mušky vem čert. Tohle je zkrátka za poslední dekádu jeden z nejambicióznějších domácích projektů se vším všudy - jak po stránce příběhu, tak i jeho prezentace. Doufám, že současná sestava vydrží déle než předchozí (je jich míň a snad si už zvykli na direktorské diktátorství) a nedopadne to jako po vydání Mutant Star – „turné“ a šlus. Tak koukejte dorazit na křest 25.11. do pražského Fatalu a o den později do Hradce Králové.

(A jenom takové rejpnutí na závěr – nenaučíte se nějakej starej vál, jako třeba Black Ring Theatre? Třeba? :-))

Multidimenzionální setkání lidské mysli s příběhem příliš komplikovaným, aby se dal vyprávět člověku srozumitelnou řečí. Jedničky a nuly se šíří do dáli v náladotvorném prologu navozujícím prožitky kosmických dálav. Bušení složitých rytmů se snoubí v ruchové kakofonii se samply vykovanými v neprostupné logice zákonů umělé inteligence. Změť reprodukovaných hlasů a sekající kytary doprovázejí marš androidů ke vstupu do vesmírného korábu nevídaných proporcí. A tak vzápětí odnáší uši posluchače světelné roky od všeho pozemského. Do zvukomalebně vystavěných prostor, kde uchvacující dojmy střídá zneklidňující pocit přítomnosti alienů.

Nezastavitelnou dynamikou energie vstřikovanou palivovými články, posouvá se horizont událostí až k singularitě v nitru černých děr. Postindustriální konotace prostupuje obžalobu temnoty nadcházejících věků s hlučným přikyvováním titánů techdeathových nebes, nejednou roztočených v tribální tep koles antikarmy. Andělské sbory svým chórem bičují pozůstatky zaniklých civilizací v meziplanetárním žalmu, jenž vytváří echa galaktických střetů po nasazení dehumanizačních legií. Metalizovaný hlas bezbožného kazatele provází chvilkami maximální komprese, kdy kyslík dochází a hrůza nabývá rozměrů na hranici abstrakce a konkrétního zla. Syntetické proklady osvobozují odumírající příčetnost v letargii halucinogenního snění.

Logaritmy energetických impulzů vrhají triliony bitů datových balíků protékajících nervovou synopsí lodi coby virového arzenálu drženého na uzdě kosmickými firewally. To vše napojené na torzo toho, co bývalo lidskou genialitou. Triumfuje marnost i zmar, neboť život v okolí statisíců parseků dávno vyprchal a zbyly jen bezútěšné ruiny. Průmět dějů na metafyzických úrovních a nadřazená kasta multidimenzionálních cestovatelů proniká hluboko do říše nepoznaného chladného i spalujícího mysteria. Barevná spektra paprsků vzdálených sluncí dávají na okamžik zapomenout všudypřítomné radiaci a prchavé vteřiny odpočinku jsou vyrvávány z mysli neúprosným diktátem postapokalyptické přítomnosti.

Siločáry elektromagnetických polí přerušované stopami plasmových motorů nás zavedou až na marťanský večírek dirigovaný samotným vládcem démonů na Proxima Centauri. Slavnosti zavdávající mimozemským entitám důvod k divoce obscénnímu pogu a vítězným zpěvům mimogalaktické zběsilosti. Štěkot a vytí však mimo okruh podprahového vysílání pohlcuje prázdnota a radioaktivní (ne)klid. A tak, v polovědomí, nasloucháme zaklínání z deprivační posedlosti ve stísněných prostorách únikové kapsle nesoucí svůj biologický náklad. Téměř zázračně přežil hibernaci statisíců let. Oči se pomalu otevírají, viděné a dosud empiricky poznané se v mozkových centrech ne a ne setkat. Zmatek a hrůza se mísí s údivem nad posunem reality. Vše začíná nanovo, jiskra naděje zažehnuta a natažené spáry budoucnosti kynou vstříc našemu věku. Zpustošenými dálavami se šíří mantra přeživších hrdinů: DEMIMONDE!

Loomis to nakousl, já se to pokusím dopovědět. Ano, sestava se proměnila k nepoznání, oproti košatému ansámblu z druhé půle 90. let prořídla. Což se logicky projevilo na výsledném soundu. Cygnus Oddyssey je mnohem říznější, tvrdší, thrashovější. Velmi tomu napomáhá výborná produkce, která je v porovnání s Mutant Star mnohem prostorovější a plastičtější. Kapelu táhnou kupředu Bizzárovy pestré bicí, který dal (zaplaťpánbůh) přednost střídmější hře před přehlídkou technických orgií.

Zatímco Mutant Star byl ryze českou odpovědí na avantgardní skandinávské black metaly (např. raní Solefald a Arcturus), Cygnus Oddyssey přitvrdil až někam k Nocturnus. Ano, jistá kolážovitost a mnohovrstevnost debutu zmizela a nahradil ji přímočařejší, do tvaru přehlednějších písní usazený metal. Váhal bych použít adjektiva „atmo-blackový“, této verze černého kovu je na desce jako šafránu, nicméně tísnivá nálada zůstala. Demimonde se totiž použitím různých sci-fi zvuků šikovně vyhýbají konvenčním klávesovým rejstříkům, které by je jinak mohly posunout až někam ke gotice. Tyto ruchy častokrát přebírají hlavní slovo a kapela jakoby hrála až někde v druhém plánu. Umocňuje to celkový mimozemský feeling desky a skupinu to posunuje od tradičního metalového vyznění k abstrakci a jisté sci-fi soundtrackovosti.

Začátek desky ještě ukazuje, že komplikace se při resuscitaci Demimonde nevyhnuly, s přibývajícími minutami vás ovšem kapela víc a víc vtahuje do svého specifického světa, kde příběh vyprávějí počítače… V The Generation Ship je znát jisté kompoziční tápání – jak dát dohromady komplikovanou skladbu, která není jen slepencem na efekt složitých riffů, ale má vlastní dynamiku? Věčná otázka, na kterou skupina nachází odpovědi až v druhé polovině desky. Standardizované opakování nápadů a střídání sloky/refrén (i když v konvenčním slova smyslu tady nic takového není ke slyšení) se postupně vytrácí a kompoziční děj začne být víc a víc nepředvídatelný. Vše vrcholí v poslední (a pro mě osobně nejlepší) věci Dark Matter.

Jak už napsal Loomis, tenhle comeback rozhodně měl smysl. Trpělivost při odhalování detailů Cygnus Oddyssey rozhodně přináší ovoce.