S touhle deskou je to těžký. Na jedné straně jsem rád, že něco takového u nás vzniklo, na druhé je smutný fakt, že několik dobrých myšlenek bylo upozaděno na úkor prachsprosté (navíc nedokonalé) kopírky jedné známé kapely (zatím nebudu jmenovat), a v několika momentech zcela přehlušeno debilní vesnickou fušařinou

(sorry, ale jinak se to fakt nedá vyjádřit), vhodnou možná tak pro sokolovnu v Horní Polomi (nebo Dolní, teď to nevím přesně, ale vyjde to nastejno), kde místní borci pořádají závody v mytí talířů ultramoderním novým Jarem a vzápětí se zduní tak, že je jim všechno fuk.
A přitom se začíná tak slibně – speedmetalový kytarový rozjezd, fungující jako intro, do kterého se postupně zapojují ostatní nástroje, včetně zpěvu. Ale v tu chvíli to přijde – CO TO KURWA JE! Prapodivný chrčák Lumíra Krömera by se asi dal popsat jako kdybyste škrtili nachlazeného trpaslíka Udo Dirkschneidera. Okamžitě si tak vybavuji kontroverzní „zpěv“ posledních Cryptopsy a volám z plných plic „zlatý Lord Worm“! První pořádný výlet do agrokomplexu Demiurg nastává po půl minutě následující Death, kdy u bumčvachtů začínám pochybovat o dobrém vkusu Karvinských. Ránu z milosti pak dostávám s druhou minutou, kde se vyloupne motiv od stejnojmenné kapely, což by asi samo o sobě nebylo tak strašné, kdyby to

nebylo… tak DO UŠÍ B(L)IJÍCÍ. Obdobně zhusta pak jsem častován stejnými „nápady“ skoro v každé další skladbě - Beast (namátkou 1:40, ve 3:15 pak přichází sólo ne nepodobné Depressive Age, momentálně si však nevybavuji název), Remorse (závěr je totální Schuldinerovina). Psychological Labyrinth a titulní skladba jsou pak dovršením vlastní skladatelské impotence. Z oktetu skladeb je tak asi jenom Pain jedinou, kde žádná zlodějárna nevystrkuje růžky, ale o to více energie je zapotřebí vynaložit na sluchovou eliminaci produktu Lumírova hrdla, a The Way, kde si KRÁSNĚ odpočinete i od jeho vřískotu.
I přes všechno negativní, co jsem zde napsal, musím přiznat, že některé pasáže Attack from the Other Side se poslouchaly docela dobře, vyjma zpěvu, který jsem protrpěl jak Hus. Ale možná to bylo právě proto, že se celým CD jako jedna červená nit táhne vzpomínka na kapelu, která bohužel již nic nenahraje. Tím myslím to, že jsem povětšinou přemýšlel nad tím, kde by dnes Death byli a proč má někdo zapotřebí se k nim až takhle výrazně (ale nepodařeně) skladatelsky modlit.
Takže doporučení závěrem: méně hledět do minulosti, více přemýšlet o budoucím směřování vlastní tvorby a hlavně něco udělat se zpěvem, protože momentálně ani jedno nedělá čest významu názvu kapely.