Ze čtyř plnotučných alb, která Demoncy dosud vydali, se chutě a opakovaně vracím k jedinému – k nadkultu a milníku USBM jménem Joined in Darkness z roku 1999. Vzhledem k dnešní recenzi je to opravdu štěstí, protože novinka Black Star Gnosis by klidně mohla nést název Joined in Darkness 2.

Co to pro posluchače, který s Demoncy nemá zkušenost, znamená? Black Star Gnosis přináší parádní přímočarou riffařinu. Nezazní jediné sólo, atmosféru neodlehčí vůbec nic. A tak to má být. Zvuk je patřičně temný, ale na černokov konkrétní, snad jen basa v něm trochu zaniká. Velevýznamný je pro celkové vyznění nezemský šepot, který se stal mnohokrát kopírovaným trademarkem Demoncy.

Šest regulérních songů, intro, outro a jedna mezihra na 35 minutách se odehrává stále podle téže šablony. Nikdo asi od Demoncy nic víc nechce, nic méně neočekává. Zhudebněné zaříkání temnot asi nesedne každému, ale podle mě je to nejjednodušší možné uchopení black-death žánru, které oslovuje návratem ke kořenům. Navíc riffy vytahuje z klobouku s jistotou kouzelníka Pokustóna, neslyším tam žádný přešlap, makají od začátku do konce.

Vůči albu mám vlastně jenom jednu námitku. Trochu nefér vůči posluchačům mi připadá označovat Black Star Gnosis jako plnohodnotné LP. Odečteme-li totiž funivá intra/outra a mezihru Syzygy of Unholy Trinity, dostaneme se ke stopáži někam pod 22 minut. Znám jistě i kratší alba, a na docela jednoduchou hudbu Demoncy je skromnější rozsah ideální, je však třeba si uvědomit, že i k pečlivému naposlouchání stačí desku zhruba šestkrát otočit. Jak dlouho lze tedy album systematicky (ZA SVÝ PRACHY!) poslouchat? Moc dlouho ne.

Tahle kritická připomínka ještě přibere na váze, když si uvědomíme, že démonci vydali stejný měsíc ještě jednu nahrávku – EP o třech skladbách (a dvou intrech) Diabolica Blasphemiae na Hells Headbangers. To má zvuk od Joined in Darkness emancipovanější, ale riffy zase o něco slabší.

I na menší desce jde o slušnou práci s jasnou kapelní pečetí výhružně šeptaných textů plných těch největších satanistických klišé. Stopáž a formát EP k sobě jdou ve druhém případě o něco lépe. Nerozumím politice kapely, proč tolik kouskovat svou tvorbu, materiál na obou je podobný, byť je možná koncepčně každý trochu jinde. K posluchačům to moc vstřícné není.

Black Star Gnosis je velice poctivá deska, ale ani při všem hezkém, co jsem o ní napsal, si moc neumím představit, že bych se k ní vracel i po letech ba po měsících více než jen jako k post-scriptu ‚džontu ve tmě‘.