Nové extrémní kanadské kapely, datující svůj vznik někdy okolo přelomu milénia (říkejme jim třeba „nová vlna“), už jsou rozjeté jako parní válec; pilně koncertují, pravidelně vydávají další a další desky, budují fanouškovskou základnu.....a to se ovšem také týká Despised Icon, kteří za těch pár let existence opravdu nelenili a vydávají už třetí desku (nepočítám-li jedno EP a split). Po mém přepjatém vychvalování předchozí placky The Healing Process, kde jsem popsal jejich hlavní hudební inspirace, bych se raději rovnou vrhl na pitvání novinky, která - soudě podle hodnocení – splnila očekávání tak napůl.
Ills of Modern Man pokračuje tam, kde dvojka skončila. Tudíž opět

míchanice nasypaného death metalu, který nezapře touhu být komplikovanější, techničtější vzhledem k protipólu, jenž ho doplňuje – a to přímočarého metalcoru, často typicky „sekaného“ a hraného ve valivějších a pomalejších tempech. Tedy žádné překvapení. Jenže novinka je přece jenom už trochu jinde. Nevím, zda na to měl vliv odchod kytaristy Yannicka St-Amanda, který měl za následek, že letošní zásek zní mnohem nivelizovaněji, ale faktem zůstává, že deska se nebezpečně přiblížila soundu metalcoru. A to v několika hlediscích.
Když budu hovořit v obecnějším duchu, tak novinka zní odměřeněji (zvukově zní The Healing Process dynamičtěji) a především jí předchůdce předčí ve výraznosti. Tam, kde jsem byl zvyklý na variabilitu nejen v tempech, ale i na míšení mnoha subžánrů v jediné písni (důkazem toho budiž Bulletproof Scales – nejdřív Suffo, pak Fetus slam, posléze Hatebreed, blázniviny podle Cephalic C., dále hysterie á la Ion D atd.), tam mě nyní čekají jen dvě již prověřené polohy Despised Icon. Moshovačky se navíc začínají podobat jako vejce vejci (tzn. na jedné struně hrané sekačky – kdy tento postup konečně

zanikne???). Není to však dáno jen těmito riffy, ale také tím, co je obklopuje – hudební kontext, ve kterém existují. Poněkud překvapivě odhaluji melodické pasáže, jež mi evokují třeba takové The Black Dahlia Murder. Výsledkem tedy je techničtěji pojatá, ale jinak unylejší „lopaťárna“.
Aby bylo rozuměno mým pocitům: to, co jsem chtěl, aby zůstalo zachováno, to na novince není a přesně naopak – to, co se tam vyskytuje, jsem chtěl spíše eliminovat nebo odstranit (mimojiné nefunkční „chrochtačky“). A pak se v tom vyznejte. Despised Icon tedy dále pokračují ve svém soundu, ale jinak spíše sázejí na prověřené postupy. Dnes už víme, co od nich čekat. Škoda.
P.S.: Měl bych ještě zmínit, že devátá v pořadí Oval Shaped Incisions se již objevila na splitku s Ion Dissonance (v sugestivnějším zvukovém kabátci).