Heh, tak pokud by Dim Mak jako aktivní kapela vydržel, vzhledem k minulosti (a ta sahá již do roku ‘87 k mocným Ripping Corpse, v jejichž řadách na počátku své hudební kariéry stál i Erik Rutan) to ale nepředpokládám, myslím, bychom se dočkali velkých věcí. Však si vemte jedny z píplů, kteří stáli u zrodu New Jerseyské scény: Shaune Kelley u kytary s jeho mighty ripping riffs a nařvanej Scott Ruth u mikrofónu; na Knives of Ice doprovázeni i Scottem Hornickem, tedy druhým bassmanem Ripping Corpse (u RC v letech 91-95, kdy je pak opustil, aby odešel studovat Berklee College of Music v Bostonu) a v neposlední řadě hypervraždící drumhydrou Johnem Longstrethem, který tentokráte má na starosti veškerou dělostřeleckou práci namísto mnohaletého souputníka Kelleyho a Rutha dokonalýho rytmika Brandona Thomase, jenž se již, nevím proč, věnuje jen The Dying Light; v mezičase (04-05) také Burnt by the Sun.
Hned první dvě heartattacking nasypaný smaženice Knives of Ice a Seeing Crows in Silver, kde jsou v použití slyšet i dva různě zvučené virbly (při více posleších si takovýchto věcí budete všímat častěji), vyrvou útroby a tak nějak naznačí, že v aktuální podobě Dim Mak asi budeme muset zapomenout na ‘cobracore‘ i mohutné moshe, na které jsme byli zvyklí u prvotiny Enter the Dragon či trochu nedoceněné Intercepting Fist produkovanou právě Rutanem. To se ale mění hned s příchodem jednodušší Great Worm of Hell, kde Longstreth předvádí precizní práci s dvěma ridy - vycinkává, drolí a akcentuje na pupek a toho vlastně užívá ve většině skladeb. Postupem času ale zjistíte, že ten cobracore tam je, však si před poslechem

Knives of Ice vzpomeňte namátkou na Cobra’s Eyes, Between Two Fires, Tribulations, Gas Poured on Flames či Drunk with Demons z prvotiny, ale jen v intenzivnějším a daleko zběsilejším balení; co byste chtěli od spolupráce Kelley/Longstreth, že? Podobně urvaná jako první dvě šlehy je i Devil Finding Mirror, ale ta obsahuje rozsekanej vyšlapanej vnitřek a stále víc nabývám dojmu, že tady začíná smrdět i kultovka RC Dreaming with the Dead - ty ”melodie“, riffvýstavba! Nejen pro své úvodní riffy jsou pak nezapomenutelné Incident at the Temple at Leng a Windowpane, které jsou úžasně prokomponované a s výtečnými změnami, Notorious Vectors of Disease s totálně hateEternallovským startem (touto skladbou si uvědomuji proč vlastně HE zní jako HE, však Kelley by mohl být jakýmsi eponymním Rutanovým otcem, hudebním samozřejmě :)) nebo Weakener se skvěle odlehčeným vnitřkem. Střednětempá (hehe, střednětempá :)) ale svižná je Perpetuating Corpses se sypáním a vycinkáváním všeho druhu a celou procházku obskurními Lovecraftovými světy (ano, Dim Mak na KOI došli ke změně tématiky) nakonec uzavírá Monolith s trochu spirituálním nádechem, bagrovitým začátkem a pro Dim Mak netradičním závěrem. Oproti minulosti prostě u Dim Mak došlo k výrazně výraznému zrychlení (heh) a zahuštění atmosféry, kterou má tato deska tak hustou, že by se dala krájet :)
Ve zkratce: aktuální cd Dim Mak je velmi intenzivní a jedinečnou porcí cyklované tornádické agresivity, progresivních myšlenek v nebezbřehé techničnosti na úkor celku (ano, do jedné jsou to všechno skladby!) a především individuálního promyšleného nezaměnitelného a ostře násilnického Kelleyho riffování, tu plazivého tu z řetězu urvaného bubnování Longstretha, kterýž se zde nebojí, vlastně musí, i pěkně rytmicky bubnovat. V zádech jim oběma je významnou bubly podporou Hornick, který tu a tam vyjede, ale spíše efektivně sekunduje a vše konečně umocňuje Ruthův corový, výrazně hrdelní projev, jenž si pro zdůraznění občas sáhne i hlouběji. Prostě soundtrack k celodenní jízdě na hyper horské dráze v domu hrůzy.
A ještě jedna zajímává paralela. Dim Mak v již zapomenutých bojových uměních byl jeden z nejnebezpečnějších úderů; v čínštině (vlastně kantonštině) to přesně

znamená ‘smrtelný dotek/death touch‘. Tj. při správně vyvinuté tlakové síle na jeden z akupunkturních bodů dosáhnete jediným úderem selhání vnitřních orgánů a tělních funkcí vedoucích až k zástavě, čili usmrcení oponenta; znáte-li animé/manga sérii Naruto, hlavní hrdina Neji Hyuuga zde používá obdobnou techniku nazvanou Jüken (gentle fist). Pro příměr k hudbě Dim Mak dokonalé. Nemyslíte?