Po přelomovém albu Misanthropic Generation, kde se poprvé představil coby nový vokalista Thomas „Tompa“ Lindberg, nastalo šest let mlčení, které zapříčinilo, že míraThomas Lindberg mi dělá skutečně radost. Nejen, že dal do kupy kultovní At The Gates, které je opět možno vidět na koncertních prknech, ale činí se i jako vokální opora Disfear, kterým letos vyšla jedna z nejočekávanějších crust/punkových desek roku.očekávání byla vyšponována nebezpečně k maximu. Až to bylo málem na škodu. Člověk měl totiž sklony očekávat něco revolučního, zatímco se mu v podobě novinky Live The Storm dostalo „pouze“ materiálu, který ve své podstatě navazuje na svého předchůdce, a definitivně tak potvrzuje, že deska Misanthropic Generation rozdělila diskografii švédských veteránů na dvě rozdílná období.
To, že Disfear nepřekonávají sami sebe a neuhýbají z dané trasy, však není zklamání. Aby mohli šokovat, museli by udělat nějaký výraznější stylový úhyb, ale co si budeme povídat, o to valná většina příznivců, včetně mě, naprosto nestojí. Pakliže sahám po jejich albu, nechci stylové progrese ani zběsilé experimentování, chci porci kvalitního, stoprocentně švédského d-beatu s výrazným melodickým rukopisem. A všechny tyto předpoklady nový zářez v docela bohaté diskografii jistě má.
Již úvodní skladba Get It Off, kterou kapela uvolnila jako ukázku na mySpace stránkách dávno před vydáním desky, naznačovala, že co se melodické potence týče, jsou chlapi seskupeni okolo zakládajících členů Björna Petterssona a Henke Frykmana stále hřebci k pohledání. A zbytek desky je na tom

podobně. Nabízí spoustu chytlavých melodií, svižné punkové rytmy, jednoduchost, přímočarost, žádné kudrlinky, jen špinavý, od podlahy drhnutý bigboš. Srovnání s Motörhead je sice otřepané a objevuje se v recenzi snad každé nahrávky trošku cmrdnutné špinavým rockem, ale zde je Lemmyho nesmrtelný odkaz cítit naprosto zřetelně.
Když jsem říkal, že nová deska nepřekvapí, musím jedním dechem dodat, že to až tak úplně pravda není, jelikož s Live the Storm se projev kapely ještě více odvrátil od surového vyznění prvních alb (ne snad na úkor energičnosti skladeb), a tak se místo zběsilých crustových poloh dostáváme do melodičtějších punkrockových, právě Motörhead citelně ovlivněných, dimenzí, kde pětice muzikantů (sestava se rozrostla o druhého kytaristu, kterým je Uffe Cederlund známý z působení v Entombed) efektivně spojuje přímočarost, chytlavost a energičnost. Ovšem toto „zklidnění“ bylo naznačeno již na předchozí desce. Skladby na novince nejsou přehnaně složité, ale v žádném případě nejsou plytké nebo prázdné. Jednotlivé riffy jsou špinavé, jakoby ležérní, ale přitom velice čitelné a silné, jasný důkaz toho, že v jednoduchosti je ohromná síla. Může to znít paradoxně, ale přesto, že si Disfear kolikrát vystačí s třemi riffy na skladbu, umí to udělat tak efektivně, že nakonec oceníte, že se pořád něco děje. Překvapí jak silná melodičnost (Get It Off), zpěvné refrény (Fiery Father), nebo atmosférické, emotivní vyhrávky (The Furnance).
Od ještě crustově nasraných nahrávek A Brutal Sight of War, Everyday

Slaughter nebo Soul Scars uběhla řada let, za kterou Disfear vypilovali svůj styl, který již dnes mnohem více klade důraz na melodie, a přesto, že mu v žádném případě nechybí dravost a energičnost, je takový umírněnější a možná i „chytřejší“. Zkrátka Disfear již nejsou jen zapálení punkáči, ale také mnohem víc muzikanti, kteří o své hudbě přeci jen více přemýšlí, aniž by ovšem cokoli ze svých kořenů popřeli. Upřímnost, nasranost a undergroundový duch stále zůstává.