Není tolik metalových skupin, které by v klidu mohly vystupovat na jednom pódiu vedle stálic typu Opeth nebo Soilwork. Jenže k většímu prosazení jim chybělo štěstí, být na správném místě ve správný čas a také vydržet. Německým Disillusion se tohle nepoštěstilo, a i když vydali dvě výborné desky, na mnoho let zmizeli ze scény. Jejich debut byl přitom jako zjevení – suverénní mix metalu částečně melodického, částečně progresivního, někdy i jdoucího do deathu nebo zasmušilejších atmosférických poloh. Back to Times of Splendor (2004) je pomyslná srážka dvou výše zmíněných kapel, riffově ovšem svébytná a originální. Inspirací se na desce potkává celá řada, nelze si nevybavit göteborgskou scénu, ale nechybí ani folkové či koncepční přesahy jdoucí až někam k Orphaned Land.

Dvojka Gloria (2006) znamenala šok a stylový manévr do úplně jiných sfér. Pak se skupina na dlouhou dobu odmlčela, po comebackovém turné, který potvrdil neutuchající zájem fanoušků, se hlavní mozek Andy Schmidt a jeho noví kumpáni rozhodli vydat desetiminutový singl Alea. Následovala úspěšná crowdfundingová kampaň, díky které se Andy mohl věnovat psaní skladeb pro novou desku. Liberation spatřila světlo světa loni v září, téměř po 13 letech od vydání Glorie.

Co se týče hudební stránky, Schmidt se na Liberation vrací k debutu, elektronické experimenty tentokrát úplně ponechává stranou a rozehrává velmi podobnou alchymii jako na Back to Times of Splendor. Muzika Disillusion plyne. Tři písně překonávají 12minutovou stopáž a díky jejich rozmáchlosti je čas na to celý příběh, emoce, atmosféru v jednotlivých detailech prokreslit. Sám Schmidt pro server Metal Injection o svých inspiracích hovoří ve filmových termínech jako „vyprávění“, „širokoúhlý“ nebo „cinemaskop“. A přesně taková Wintertide (která s intrem In Waking Hours zabere takřka čtvrthodinku) je – monumentální, epický, kontinuální tok riffů, který organicky stmeluje pestrou paletu žánrů, aniž by je bylo možné od sebe odtrhnout. Svou stavbou jde o klasickou progovou kompozici – nejdříve delší prolog, posléze ústřední riff, uvolněná sloka s deklamujícím Andym, která se poté rozjede a přetaví v refrén. Pak následuje smršť nápadů – od éterických sól (něco ve stylu psychedelického Steva Vaie) prokládajících tupačkový kvapík až po navrstvené flažolety jak od Devina Townsenda. Zhruba ve dvou třetinách se kompozice uklidní do melancholického rocku á la Steven Wilson šlapajícího v pomalém tempu podzimním listím, pozvolna roste, až vše vygraduje ve velkém finále.

Následující The Great Unknown je nejagresivnějším kusem alba a dává vzpomenout na thrashové kvapíky starších Soilwork, které Schmidt prokládá zasněnými linkami už zmíněného Townsenda nebo Paradise Lost. Oproti debutu je ale Liberation trochu umírněnější, ne tak divoká ve změnách, hlavním tmelem tu je atmosféra. A skutečně, když se přes sebe shoegazově nepřelévají čtyři vrstvy kytar, jsou tu četné klávesy, které kytarovou práci doplňují o další barevnou škálu emocí. 

Pomyslný předěl na desce zosobňuje balada A Shimmer In The Darkest Sea s typickým tklivým vybrnkávacím opethovským závěrem. Titulní věc je další typickou ukázkou Andyho mistrovství v napsání dramatického kolosu s četnými odbočkami, které ale nepůsobí nijak násilně. Skladba kráčí jistě kupředu, a i když je tu jasně od prvních poslechů zřejmé, který nápad je zamýšlen jako sloka nebo refrén, je proložený tolika finesami a vsuvkami, že je stále co objevovat (tady mě napadá paralela k majstrštyku Crimson od Edge of Sanity). Ještě k frontmanovi – jeho vokál dříve svým tklivým přednesem připomínal Serje Tankiana (i na jeho domovské System of a Down si při poslechu Disillusion někdy vzpomenu), nyní však potemněl a je hlubší, což souzní s celkovým laděním desky. Tu uzavírá 12minutová, svým vyzněním až postmetalová Mountain. Celá se nese v pomalém tempu, v prostřední intimní pasáži kraluje trumpeta hostující Birgit Horn, až to celé evokuje první album Beyond Dawn. Následuje povinná gradace s poněkud nejednoznačným epilogem, který desku uzavírá.

Disillusion se comeback rozhodně povedl. Pro ty, kteří na něj čekali 13 let, nemůže představovat zklamání. Hudební mix organicky spojující spoustu žánrů od deathu přes symfonično až po folk. Dan Swanö pro 21. století? Proč ne.