Když se řekne norský death metal, patrně se vám vybaví Obliteration, a znalcům dost možná právě Diskord. Přitom je diskutabilní, jestli Diskord vůbec death metal hrají.

Určitě bych se neoznačil za znalce tvorby Diskord, ale jejich předchozí album Dystopics jsem ve své době vyslechl, aniž by mě uráželo, následující epko Oscilations mě dokonce i trochu pobavilo, a proto jsem se promu jejich novinky Degenerations nebránil. Odměnou mi je určitě jejich nejlepší materiál.

Už od prvního momentu je jasné, že na sobě Diskord zapracovali. Zvuk je mnohem lépe ošetřený než na předchozích nahrávkách, víc vynikne pestrost alba a mnohem lépe se poslouchá. Skladby předchozích dvou nahrávek se mi často slévaly, a dnes bych měl problém si vzpomenout na některou. Novinka se svérázným pojetím death metalu je veskrze originální.

Ale dřív, než se dostaneme k nějakým parciálním připomínkám, pojďme vyjasnit, s jakým žánrem máme vlastně tu čest. Nálepku death metal asi Diskord nikdo neodpáře – a ani ji párat nechce, ale pocitově spadá Degenerations podle mě víc do death-grindu. Víc než k rozladěnému zlu death metalu odkazuje ke ztřeštěnosti takových Total Fucking Destruction nebo Cephalic Carnage. Z desky, přestože je zjevně blízko kakofonii, nesálá nějaká schizofrenie, jako spíš legrační atmosféra improvizací jazzu, grindcoru a death metalu. Oproti pionýrům, kteří tyhle fúze hráli v době kolem přelomu století (bozi VUVR!), jsou ale Diskord mnohem jednodušší a deathmetalový part tu není primárně technický, ale souvisí spíš s laděním a používáním kil v riffech. Na jednoduchých riffech hraných někdy v podivných rejstřících a k tomu na rozcuchaných bicích je ostatně kouzlo poslední desky Diskord celé postavené. Jediná složka, která snese nejpřísnější kvalitativní měřítka, je basa Eyvind Wærsted Axelsena.

Ztřeštěná nálada Diskord ale nejenže nesedne každému, nesedne ale dokonce ani při každém poslechu. Zatímco někdy mi legrační souhry jazzové basy s brutálním sypáním vykouzlily úsměv na tváři (The Endless Spiral), jindy podobnou pasáž přeskočím, nebo celé album rovnou vypínám. Padesátku v hodnocení proto je potřeba zase jednou vnímat ne jako čistou šeď průměru, ale jako balanc mezi počty poslechů, kdy mě Diskord těšili a bavili, a druhou půlkou, kdy mě srali a připadali jako bezkoncepční třeštění nebo improvizace.

Jojo, nová deska Diskord je docela legrace a eintopf, kterej občas chutná, jindy člověk jenom kroutí hlavou, proč někdo namíchal tyhle suroviny dohromady. Vaněna už hudební popis odpracoval, takže jenom velmi stručně, napadla mě třeba srážka Atheist s lehkovážným grindem á la Birdflesh nebo Excrementory Grindfuckers - divoká kombinace, která vyvolává strach a očekávání najednou (popravdě, asi víc strach).

Nakonec to není úplně špatný, některý pasáže docela tlačej, jinde Diskord vykouzlej úsměv na tváři, ale jako celek to moc nefunguje. Hlavní kámen úrazu je, že různý hudební vlivy Diskord nedokážou přesvědčivě spojit do jednoho celku. Asi jako když někdo pokládá dlažbu, ale neměří – prvních pár dlaždic k sobě pěkně pasuje, ale jak se dostáváš ke krajům, tak najednou něco přečuhuje, jinde nestačí a celý je to nakonec potřeba hlavně dolepit, ať už to vypadá jakkoliv.

Druhá věc je, že kompozičně je to slabý, desku jsem slyšel cca třikrát, ale i když si vybavím pár zajímavejch motivů, nějakej delší úsek, nedejbože skladbu, to vůbec. Celý to tak nějak rachtá ve stejným tempu bez záchytnejch bodů s tím, že občas se povede lepší nápad, občas horší.

Ale abych jen neprudil, některý nápady určitě fajn, a ta najazzlá basa tu brumlá moc hezky, ta by se určitě dala uplatnit v zajímavější muzice.