Akustická kytara, k ní se přidává pochodový bubínek a hop, už to jede. Ale pozor, něco je jinak… A o kom/čem je řeč? O Dissection a o jejich návratovém albu (po

11-ti letech) Reinkaos. A proč bylo tak dlouho ticho po pěšině? Převážnou většinu té doby totiž hlavní tahač Jon Nödtveidt hačal v chládku. Takže nepřekvapí, když se o poslední desce na webu dočteme následující: Written behind prison walls. Poslední desce? Asi ano, neb je to pár týdnů (srpen 2006), co právě tento pán zemřel vlastní rukou a tím (zřejmě) navždy uzavřel kapitolu zvoucí se Dissection.
Ale zpět k věci: je to jinak… pryč je studená, jakoby odosobněná, nicméně vznešená hudba. Nyní je to takové moc „user friendly“. Dříve neprvoplánovitá melodika se naopak dostává hodně do popředí a celkový zvuk se vyvinul z původně nevrlého chladu do přátelského měkkého vyznění. A tam, kde dřívější pomalé sekvence vyvolávaly husí kůži, působí pokus o tytéž kožní změny trochu neohrabaně, zastarale až úsměvně. Pořádná severská vichřice a nespoutaná jízda se nekoná, místo ní je něco jako „hele, koukni, umíme to, ale dneska to po nás nechtěj“. Na druhou stranu, skladby (opravdu snad každá!) disponují odzbrojující melodikou a chytlavostí. Navzdory výše zmíněnému je materiál překvapivě soudržný a dobře poslouchatelný, ovšem jen pro ty, kteří neočekávají od novinky pokračování dvou předchozích alb, popřípadě pro vyznavače melodiky a hevíku. Reinkaos je totiž heavy metal jak tele! Zapomeňte na death-blackovu vánici předcházejících počinů! Pochopitelně, odkazy a dozvuky jsou patrné (taky aby ne, když to tvoří jeden a tentýž člověk), ale jsou v pozadí. Při prvních posleších jsem opravdu nebyl nadšen (pln očekávání pořádné porce podmanivé mrazivé

energie made by Dissection, notně přiživen mediální masáží o návratu mocných pionýrů stylu black/death), ale postupně jsem to všechno vstřebával, oprostil se od předsudků a přijal fakt, že dnešní Dissection jsou prostě úplně jiná kapela. A hle, ono to funguje. Muzika neirituje, ba dokonce i baví.
No a aby toho předkládaného galimatyáše nebylo málo, přidám ještě další stránku věci. Proklamovaný styl Anti Cosmic Metal Of Death dostává další rozměr s již zmíněnou rituální sebevraždou páně principálově. Jeho satanistický pohled na život a dění kolem sebe je určitě notoricky znám, ale zkuste poslouchat Reinkaos s vědomím, že on chtěl (a udělal to!) zemřít jako sebevrah - deska je vlastně jeho odkazem. Rázem hudba dostane jistý patos a vnímání se posouvá jinam. Přítulné melodie se mění ve výsměch. Posouzení komu nebo čemu nechávám na posluchači.
Na závěr uvedu ještě jeden střípek do mozaiky a to postřeh prezentovaný malým labelem Trinity Records (ohledně vydavatelských práv pro Asii): „When we were approached (a small label in Asia), we were very surprised he was not interested at all with the money and how much he can make in licensing out of us, but focused on how he can spread his music — not just the new album, Reinkaos, but the reissues of their classic albums, Storm of the Light's Bane and The Somberlain — to keep the spirit of metal

alive. It showed us that music was one thing he had in his mind and we here at Trinity have a lot of respect for that in bands.“ O co mu tedy šlo? Jaký měl vztah ke svému poslednímu dítku?
No a teď to shrnout a vynést verdikt… Za sebe můžu říct, že mám z nahrávky poměrně dobrý pocit a baví mě. Avšak předchozí věta platí když: neberu v potaz předcházející výtvory, mám chuť poslouchat hudbu s výraznou melodickou složkou a chci slyšet „starou školu“. Žádné matematicko-hudební výlevy math-meshu-corových (jim a podobných) sdružení. V opozici k tomu stojí jistá hořkost z toho, že bezpochyby talentovaný člověk tenhle materiál prostě zazdil v jakémsi archaickém hávu, když z něho šlo vyždímat daleko víc. Nicméně… a víte co? Poslechněte si to a hodnoťte už sami.