Datum vydání: 7. únor 2025
Vydali: InsideOut Music
Žánr: progressive metal

Bicí jsou zvláštní disciplína. Bubeník je motor kapely a hlavní rytmický prvek. Bubeník nesmí nikdy přestat, udělat chybu a celá kapela se na něj musí stoprocentně spolehnout. Dost často ale není hlavním skladatelským pilířem a nijak zásadně se nepropisuje do celkového vyznění kapely. Tohle ale rozhodně neplatí u Dream Theater.

Fanouškovi, který alespoň koutkem oka sleduje mainstreamovou metalovou scénu, určitě neušlo, že ztracený syn Mike Portnoy se po 13 letech vrátil do jejich soukolí. A ovlivnil naprosto všechno! Přestože nebyl úplně u vzniku a prvních střípků při tvorbě nové desky Parasomnia a neměl celý projekt úplně produkčně pod rukama, tohle je v podstatě úplně jiná kapela než na předchozích deskách s Mikem Manginim. A vlastně je přesně taková, jakou jsem si jí já osobně vždy přál mít.

O zvuk se stejně jako na předchozí desce postaral Andy Sneap, a i přesto zní díky Portnoyovi naprosto jinak. Dle mého názoru mají mezi sebou Portnoy a Petrucci podobné spojení jako má Tommy Iommi s Billem Wardem. Skladby jsou mnohem více než s Manginim postaveny na kytarovém riffu a kolem něj je obestavena celá struktura skladby. A že je na desce úderných a skvělých riffů opravdu požehnaně. Dokonce bych řekl, že Parasomnia je vůbec nejtvrdší v katalogu Dream Theater. Má v sobě údernost pro mě nejoblíbenější Train of Thought, ale zároveň je barevnější a strukturovanější. Stejně tak klávesy Jordana Rudesse zde mají úplně jinou roli. Nehrají zde hlavní linku, ale dotváří atmosféru a skvěle doplňují, rozvětvují a zepičťují riffy, než aby je rušily, ztlumovaly (jak tomu bylo na minulých deskách) nebo upozaďovaly.

Album otevírá instrumentální skladba In the Arms of Morpheus. Osmistrunný rytmický zvuk á la Meshuggah už zde naznačuje, že bude něco jinak. Hned poté následuje fanouškům dobře známá Night Terror, která je výkladní skříní nových Dream Theater. Skladba byla již představena na jejich evropském turné, které jsem navštívil, a již zde bylo vidět, s jakou radostí, lehkostí a entuziasmem Portnoy nové skladby hraje. Není to samozřejmě zdaleka takový technik jako Mike Mangini, ale jeho hra má prostě úplně jiné koule. Jeho v podstatě až bigbítový groovy základ dává hudbě Dream Theater tu zásadní esenci, bez které dle mého názoru nemůže fungovat. A ono už i to označení progressive metal pokulhává na jednu nohu.

Ústřední riff Night Terror je až slayerovsky laděný a i riffy v ostatních skladbách na tom nejsou jinak. Například další singly A Broken Man, Midnight Messiah mají opravdu hutné riffy, které bych se nebál zařadit až někam do vod groovy thrash metalu. Nejvíce to ale platí pro skladbu Dead Asleep, kde je nejvíce znát Portnoyův neskutečný tlak a síla jeho hraní v kombinaci s houpavými riffy Johna Petrucciho. I když má ze začátku hodně jednoduchou strukturu, časem se skladba hodně rozkošatí.

Ona „progresivnost“ se zde vyskytuje spíše v hraní si s motivy a obestavování skladby dalšími vrstvami, protože základ písní je v podstatě až jednoduše rockový. Co se týče mě, vůbec to ale není na škodu, ba naopak to nahrává kompaktnosti desky, aniž by obsahovala samoúčelné pasáže s onaniemi jednotlivých nástrojů. Je to vše samozřejmě i díky skvělému zvuku Andyho Snaepa, který stejně jako minulý rok s Judas Priest i tentokrát zvukově dominuje. Daří se mu vybalancovat moderní sound s jistou opravdovostí.

Další kapitolou je u Dream Theater zpěv. Asi u žádné kapely jsem nezaznamenal, že by zpěvák dostával takovou bídu a na každém kroku mu bylo naznačováno, že by se bez něj kapela klidně obešla. Neobešla.

Nikdy jsem nebyl die hard fanouškem a u Dream Theater mě bavili vždy jen určitá období. Jeden z důvodů pro mě rozhodně byla i nelibost určitých poloh Jamese LaBrieho. Přesto jsem přesvědčen o tom, že do kapely neodmyslitelně jeho zpěv patří a bez něj by to nešlo. Byť občas jeho zpěv balancuje na hranici kýče a jeho barva hlasu mi někdy úplně nevoní, jeho zpěvové linky jsou naprosto nezaměnitelné a jsou protkány těmi správnými tóny, které na mě fungují. Zářný příklad je zmíněná A Broken Man, která má opravdu chytlavý a skvělý refrén a jejím ústředním motivem je protkána celá deska, což dělali Dream Theater i v minulosti, čímž je album krom ústředního tématu taky koncepční. Jeho hlas je na desce postaven podle mě trochu hlouběji než obvykle a nezachází až do těch otravných frekvencí, které mi v minulosti trochu vadily. Hodně mě baví vokály i v již zmíněném singlu Midnight Messiah, kde zní LaBrie trochu jinak než v jiných skladbách. Petrucci se ke konci skladby vyřádí ve skvělém sólu.

I když je Parasomnia na poměry Dream Theater opravdu tvrdá, najdeme zde i ploužák Bend the Clock. I zde se LaBrie s výškou hlasu drží při zemi a rozhodně to skladbě pomáhá, protože není tak přeslazená jako cajdáčky na předchozích deskách. Na konci desky se tradičně nachází nejdelší skladba. Tentokrát je to devatenáctiminutová The Shadow Man Incident. Opět začíná chytlavým a groovy nosným riffem, aby nás během své stopáže provedla až filmovou epickou dramaturgií se skvělým Jordanem Rudessem, klasickými rockovými etudami a zpěvnými pasážemi vyprávějící příběhy. Vzhledem k tomu, že to ale opět celé neskutečně šlape a je to celé strašně kompaktní, uteče to jako voda a člověk ani nemá pocit, že skladba má skoro 20 minut.

Dream Theater už dávno nemusí nikomu dokazovat, že jsou zruční instrumentalisti a umějí skládat složité a strukturované skladby. Tuhle desku si prostě jenom užili a tuto radost z hraní přenáší i na posluchače, protože musím říct, že Parasomnia se poslouchá opravdu neskutečně skvěle!