„Chci být nesmrtelný a zemřít.“ Známá věta, jež zazněla v Godardově snímku U konce s dechem. Stačí smysl výroku znegovat a co může být horšího než být pohřben zaživa. V kontextu hudebního průmyslu se jedná o umělce, kteří jsou uznáváni kvůli své minulosti, ve které dokázali posunovat zažité konvence, schopnost invenčně inovovat postupy apod. Žije představa o tzv. dinosaurech („velkých“ kapelách), kteří již mají své odbyto a jsou tiše tolerováni a při zmínce o nich se vždy mluví o jejich minulosti. V rockové historii se tento termín vžil a je poplatný mnoha skupinám, z nichž si autor nevybavuje mnohoU Dream Theater a jejich hudební pouti bohužel faktor opotřebovanosti začíná převažovat.výjimek (možná jen King Crimson, kteří na přelomu tisíciletí vydali dvě desky, jež se řadí k jejich vůbec posluchačsky nejnáročnějším).

U Dream Theater a jejich hudební pouti bohužel tento faktor opotřebovanosti začíná převažovat. Nicméně v jejich případě je to o to smutnější, když si i jejich fanoušek uvědomí, jak zacházejí se svým potenciálem. Dá se hovořit o „výprodeji“ kvality – vezmeme-li v potaz neustálé překotné vydávání oficiálních i neoficiálních živáků při příležitosti všech možných výročích, nemluvě o tematických vystoupeních (Master of Puppets, Dark Side of the Moon). Tyto záznamy lze už počítat v desítkách a mně uniká jejich smysl. I když, ano....jeden důvod by tu byl.

Nutno dodat, že hudební hledačství lze hůře praktikovat ve stejné hráčské sestavě, což je už téměř deset let případ Dream Theater. Při jejich frekvenci vydávání desek se člověk nemůže divit, že pramen nápadů vysychá rychleji a těžko se obnovuje jeho zdroj. Až do Train of Thought se zdálo být vše v pořádku, dokud nenastoupila na řadu balada nebo epický kýč. Prvního bylo vždy dostatek a posluchač se dokázal přenést přes jejich instantnost, protože bravurní dramaturgie alba zapříčinila tyto kusy vnímat jako „příjemný oddech“

neřku-li dobrou skladbu samu o sobě (avšak autor se přes takovou Annu Lee nedokáže přenést doposud). Pakliže však v pozdní tvorbě začal dominovat patetický kýč a bombastická epičnost, která Dream Theater řadí spíše někam k Rhapsody a meči a pršiplášti zahalenými spolky než do sedmdesátých let, legitimita těchto postupů se stala povážlivě nepatřičnou.

Octavarium připravilo krušné chvíle i těm, kteří měli rádi písničkovější tvář Dream Theater (viz výborné Falling Into Infinity). Stačí vzpomenout na takovou I Walk Beside You, při které by vyšli vítězně i tací U2, jejichž náladu měla píseň patrně evokovat. A titulní monstrózní titulní kus pro změnu obsahuje materiál, který jsme v mnoha obměnách už od Dream Theater tolikrát slyšeli. Poslední deska Systematic Chaos na Octavarium nepřímo navazuje, přináší jejich pomalejší, zadumanější tvář. Samotný úvod obstarává epicky pojatá košatící In the Presence of Enemies, k jejíž náladě se kapela vrací v závěru desky. Vzniká tak iluze rámcové kompozice celého díla, v němž „vnitřní“ jednotlivé písně mají žít svým životem, aby obohacovaly celek. Následující Forsaken však tuto iluzi bourá na prach; zjednodušeně hymnická skladba dává vzpomenout na Awake, kde podobně laděné písně ještě měly hloubku a skutečnou emocionální sílu. Zde zůstává pachuť z patetické křeče. Constant Motion vytahuje na povrch kapelou tolikrát opakovanou inspiraci Metallicou; jedná se vlastně o poctivý hardrock (nemluvě o „fotbalově“ skandující Prophets of War) obohacený o pěkně rytmizované kytarové sólo s exotickými motivy. Otázkou zůstává, zda to „progresivistům“ stačí nebo jen s úlitbou přivřou oči. The Dark Eternal Night (možná jako jediná) dostává jménu tvůrců a její hudební příběh vypovídá o neutuchajícím talentu složit devítiminutovou skladbu, v níž hlavní roli hraje neobyčejná hravost, která se projevuje například jednotlivými dialogy mezi nástroji, groteskními zvuky v jinak sytě zahuštěném metalovém projevu. Možná to je slabina celého projevu na Systematic Chaos. Na formát Nevermore jsou málo tvrdí a představuje to pro ně až moc velký extrém a na stranu druhou málo rytmicky a kompozičně komplikovaní (přece jen se projevuje prohlédnutí vzorce „expozice – část sloka-refrén – instrumentální orgie (téměř vždy muzikálně nejbohatší partie) – návrat k refrénu a vypjatému zakončení“). Nemůžu se tedy zbavit selankovitého dojmu. A to má člověk za sebou tu lepší půlku desky.

Repentance: píseň navazuje na aluzivní charakter předchozích počinů – předchozí deska vždy přinesla hudební nápad, který byl v té následující použit v překvapivých a nečekaných kontextech (vzpomeňme úplný začátek Octavarium). Jenže tentokrát se neodkazuje, ale vykrádá. A to konkrétně This Dying Soul z Train of Thought. Že by jeden z dalších důkazů, že Dream Theater došly nápady? Raději nemluvit o typicky „americky“ pojatých angažovaných textech, jež se dají vytěžit maximálně v šestákových agitkách. „It's time to make a change.“ Pánové mají smysl pro nechtěnou ironii. Přichází asi nejděsivější moment z celého disku, The Ministry of Lost Souls. Takový kýč by se dal očekávat od Vangelise. Možná pánové jen stárnou a sentimentální, ale prvních sedm minut by mohlo podbarvovat romantický hollywoodský velkofilm nebo červenou knihovnu. Ani poslední píseň se z bolestínské melodramatičnosti ne a ne vymanit, jen alternuje stokrát slyšené až nakonec zopakuje riffy z úvodu desky a celé to spěje k nabubřelému finále. Konec a sbohem! A už nikdy víc!

Dream Theater nejsou obyčejnou kapelou, ale institucí. Neškodilo by v ní však otevřít okna, provětrat archívy, něco z nich vyházet a začít s čistým stolem. Teprve pak se Dream Theater může stát znovu tvůrčí skupinou.