Není moc těžké si uvědomit rozdíly mezi starými a novými Earth, a to nemluvím jen o sestavě či o době působení. První verze nakopla styl, kterému se o asi deset let později začalo říkat drone doom, v jeho nejsyrovější podobě, hutný pomalý doom metal (půjčím si výraz od Sunn: zvuk jako od nějakých „orthodox cavemen“). Další dílo je mnohem blíž čistému dronu, kde tu a tam zazní něco jako Reichovy „pulsy“ – základem je těžké a nepřístupné, ale už ne tak primitivistické „fázování“. Třetím zásekem se kapela de facto dopracovala k dnešnímu stavu, načež to na pár let zabalila. Oproti tomu na třech albech druhé verze se nezměnilo prakticky nic. Earth jen směřovali to své drone blues k čím dál větší promyšlenosti a lehce měnili nálady. Na prvních Andělech přibylo violoncello a s ním posun k abstraktní temnotě namísto vcelku povědomých westernových krajin a trochu paradoxně také větší „hudebnost“.

O novince by bylo nejjednodušší prostě říct, že se nic nezměnilo a že Earth jsou pořád skvělí v tom svém ranku drone/blues, nebo tam může být country nebo jiný podobný americký styl. Zdůrazňuji slovo „americký“. Poměrně hodně recenzentů se totiž chytilo záliby Dylana Carlsona v anglickém folku a folk rocku ze šedesátých a sedmdesátých let a začalo tyto styly hledat u Earth. Rozhodně nejsem odborník, nicméně pro daný styl je typická až nechutná veselost, idyličnost a jednoduché písničky. Ano, jsou výjimky, ale ty jedou přes psychedelii a pořád nemají s Carlsonem téměř nic společného. Hudba Earth je ze své podstaty americká. To byla první údajná změna.

Nahrávání živé improvizace namísto klasických skladeb se už na výsledku projevilo. Oproti už zmiňované cestě k perfekci v minulosti jsou druzí Andělé a démoni jednodušší a uvolněnější. Asi takhle: Earth nemuseli ty dvě desky vázat pod jeden název. První měla vyjít jako Angels of Darkness, protože je dokonale kontrolovaná a temnější než všechno od Thrones and Dominions. Ke druhé části s její neúctou k řádu, lehkostí, bezstarostností a pocitem amerických plání prozářených sluncem ti Démoni světla prostě sedí.

Vlastně jsem chtěl nejdřív tuhle desku odsoudit s tím, že s náhodnými jamy můžou Earth hrát naživo po skautských táborech, ale nemusí chrlit desku ročně. Pak jsem zjistil, že mi nebývalým způsobem vymazávají vnímání času, takže mi nejdřív skoro vyvřela všechna voda a pak jsem strašlivě rozvařil rýži. Kvůli téhle bezčasovosti a schopnosti navodit naprostý klid je mám rád. A asi ještě nějakou dobu mít rád budu, i kdyby snad dělali pořád to samé.