Čas od času je nutné si na chvíli odpočinout a takříkajíc vysadit. K tomuto relaxu si povětšinou pomáhám nemetalovou kulturou, která víceméně zasahuje do alternativnější popové sféry. Mou nynější obsesí, kterou bych rád touto cestou představil, je francouzská zpěvačka Émilie Simon. Rovněž se sluší podotknout, že tato umělkyně není jen zpěvačkou, ale i úspěšnou skladatelkou mající na kontě mimo jiné i jeden povedený soundtrack, konkrétně k dokumentu Putování tučňáků.

Deska The Big Machine je po třech letech pauzy třetím přírůstkem do její diskografie a nese se tentokrát v ryze elektronickém duchu. Émilie už dočista opustila svůj domovský chanson, kterým si v počátcích své kariéry vypomáhala a jako hlavní vyjadřovací jazyk definitivně zvolila angličtinu. Je to sice hodně novot, nicméně vše ostatní zůstává. Émilie opět nepopírá svůj nesporný talent a hudební vzdělání a tak se na desce dočkáte plno barvitých skladeb. Svázány jsou hlasovou paletou, před kterou musí většina zpěvaček prostě smeknout. Je to snad kouzlo nebo bláznovství, které z The Big Machine čiší na sto honů?
Jak jsem už naznačil, jedná se o výrazně elektronické album. Nesmím však zapomenout, že si sama Émilie vypomáhá i dalšími oživujícími prostředky jako dechovými nástroji. Nejčastěji uslyšíme různě laděné trumpety, saxofon nebo

klarinet. To nejlépe funguje v úvodní Rainbow nebo vynikající The Devil at My Door. Druhým, pro mě zajímavým prvkem, je kombinace živého bubeníka s elektronickým nosníkem a v neposlední řadě i malé použití hlasových vokodérů. Díky tomu si deska také zachovává triphopové střípky z let minulých. Zárukou kvality pak je, že za živou bicí soupravou usedl Jeremy Gara, který nejen že vyučuje v rodné Ottawě budoucí talenty, ale ještě stihl vystřídat spoustu převážně mathrockových kapel. Sama interpretka se také neomezuje jen na jeden pěvecký výraz, ale jak je u ní známo, používá své složené vokální linky společně s výrazně velikými odstupy výšek a hloubek. Při srovnání barvité a refrénově ujeté skladby Nothing to Do with You s výrazným barytonem obdařenou Chinatown, mi jaksi nedochází, jestli se jedná o stejnou osobu za mikrofonem. Tohle vše nicméně k Émilie zkrátka patří a činí jí to zkrátka a dobře jedinečnou. Je důvodem, proč tohle album tak nádherně vyniká.
Hlavním tématem The Big Machine je hudební pestrost a hravost. Émilie

Simon připomíná muzikantskou divoženku, která má dvě tváře. Na jedné straně je krásně veselá, nespoutaná a barevná jako rozkvetlá jarní louka. Na straně druhé je temná, zahleděná do sebe, díky čemuž i její hudba dostává punc industriálu a lehké francouzské tajemnosti. To je pak zvláště cítit v těch pár pasážích zpívaných v mateřštině (Fools Like Us). Je zde mnoho věcí k objevování a za sebe musím říct, že mě to hledání velmi baví.