V posledních letech, se v hudebním podhoubí začala formovat skupina singer/songwriterů, kteří si svou temnou fazonou a autorskými ostruhami podmanili metalové publikum. Po bok Chelsea Wolfe, Jaye Jayle nebo Anny Von Hausswolff lze začlenit i Emmu Ruth Rundle, která se donedávna držela spíše folku s instrumentálním přesahem do post-rocku. Tvrdší roviny naplno otestovala až na kolaborační desce s Thou, která budovala na sludge s grungeovým zabarvením.

Poněkud překotná žánrová změna dávala smysl. Emma Ruth Rundle na posledních deskách poutala pozornost citem pro dynamiku a instrumentální vrstevnatostí – Darkhorse z předešlé sólo desky se zarývá burcující rytmikou, rozvážnější a ještě starší Heaven naopak funguje díky promyšlených přechodů z klidnějších poloh do gradujícího finále. Sofistikovaná hudební rozmáchlost se rychle stala společně s vybroušenou písničkářskou polohou hlavním tahákem umělkyně.

Engine of Hell jde jinudy: vydává se intimnější cestou a snaží se navodit dojem, že je posluchači co nejblíže, doslova u ucha. Deska osekává instrumentální arzenál na minimum a zkouší sázet na emoce z vokálu. Nahrávka působí v daném ohledu takřka ASMR dojmem, a připomíná tak, kromě střídmějších záseků kolegyň z hudebního podzemí, i Billie Eilish, která si stejným přístupem podmanila svět.

Deska na první dobrou prokazuje, že gró hudby Emmy Ruth Rundle tkví v ostříleném písničkářském jádru. A přesto, že Engine of Hell obsahuje dostatek nápadů i hutnou atmosféru, není dokonalá. Novinka se nevyrovnává předchozí, rozmáchlejší tvorbě. Desky On Dark Horses nebo Marked for Death staví Engine of Hell do nešťastného kontrastu, kvůli kterému často zní nedotaženě – jako až moc brzo vytažené nápady ze šuplíku.

Absenci hudebního ansámblu se Rundle pokouší dohnat vokálním projevem, který sice působí smutně a křehce, zároveň však navazuje dojem, že až příliš tlačí na pilu. Některé skladby se topí v patosu, ale do extrému vyhnaná dramatičnost hudbu neprodává. Engine of Hell se přitom nejeví neupřímně, ostřílenější fanoušek jen ví, že Rundle umí emoce prodávat lépe: silným vokálem v kombinaci s kapelou.

Strohé záseky Emmy Ruth Rundle v posledních letech fungovaly spíše po boku velkolepějších skladeb. Příkladem může být Real Big Sky z Marked for Death, kde ostrá akustická kytara dovedla zasadit finální direkt. Engine of Hell je prostá podobných výkyvů. Plyne po rovné linii, a proto výrazně neohromí. Ověřené kvality Emmy Ruth Rundle deska nepostrádá, zanechává jen dojem, že by z ní šlo vytřískat více.