Jak vidno ani po letech nedochází duetu Schwandorf & Helm chuť něco měnit a převracet. Když se vypravili do světa s deskou A Wintersunset znamenalo to jen malý předskok před vrcholně chytlavým dílem Songs of Moors & Misty Fields. Plno energie, blackových zpěvů, skočných rytmů. Následující Where at Night the Wood Grouse Plays přinesla zvrat v prakticky nekonečných vyhrávkách, nadpoloviční absenci vokálu, který zaváněl operními výstupy. Kdo v tento okamžik na EMPYRIUM zanevřel, pro něj je novinka Weiland tím posledním hřebíčkem do dřevěné bedny. Co minulá deska jen okrajově nakousla, to je na novotě dotaženo k dokonalosti. Už samotné intro zcela zodpovědně naznačuje, kudy lesní stezky vedou. Aby bylo změnám učiněno zadost, svoji znalost angličtiny nechte klidně spát, tentokrát se totiž jedná o čistokrevnou jízdu skrz germánské luhy a háje...…….průvan vymetající každou skalní průrvu, každou skulinku, snění pokračuje na vlnách jedinečných kytarových vyhrávek, při kterých usne každé vzorné nemluvě. Co ve vokálu na Where….. vyznělo jen jako nápad, se tady rozvinulo v nekonečné operní výlevy a hrdení skučení. Ačkoliv se hudba ubírá na hladině smutku souzněného s morbidní romantikou, jednoznačně rušivým elementem je němčina na každém kroku, která člověka nenechá v klidu spát a svojí tvrdostí nepřipraví zrovna příjemné sny. Vyplašený šepot, nikam nespěchající monotónnost. Nad slunce jasné, že melodickým a chytlavým songům alá EMPYRIUM definitivně odzvonilo. Rozmařilost vzala za své i co do pojetí celé desky, která je při své stopáži necelé hodiny vydána jako 3CD. Jednotlivé skladby se od sebe liší prakticky jen délkou od dvou až po čtrnáct minut. Ale i tak se najde pár odlišných, velmi výrazných momentů. Třeba takový čtvrtý kousek by dost dobře mohl být spíláním prastarého mnicha k nebesům dovolávající se spravedlnosti. Do nejmenšího detailu propracovaná tvrdost výslovnosti dodává výrazu na důvěryhodnosti. Mnichů stále přibývá až vzniká celý sbor nešťastných kňouralů a to je to, co šťastně usnutého člověka vyburcuje k pozornosti. Rozhodně celá první kapitola oplývá takovou energií, že poslech při jídle způsobí minimálně nechuť cokoli požít pokud ne rovnou plácnout obličejem do plného talíře. Ale aby mnichům nebylo křivděno, ke konci se rozjede kytarová šou, za kterou by se nestyděli ani Peruánci stojící každoročně před obchoďákem (ba co víc, jejich repertoár mi to blízce připomíná). Konečně však také přichází ke slovu nějaké to černočerné bleknutí, které skýtá trochu potřebné pestrosti. Skladby pozvolna splývají a je tady uzavírka parte prvního. Přichází kapitola sama pro sebe, lesní poezie. I se svojí chátrající němčinou poznávám, že se příběh skutečně točí kolem lesa, v lese a možná i o lesních zvířátkách. Chrastění křoví, hlasy úchylů vystrkující růžky ze svých úkrytů, zděšená oběť nevědící kam prchnout. Snad by to mohl být i příběh zatoulaných houbařů, kteří narazili na gang žravých loupežníků. Nohy běží co jen stačí, strach nedovolí ani jediné ohlédnutí. Z dáli zaznívá jen cynický smích………přicházejí melodie ze kterých běhá mráz po zádech, houslový vrzot věrně zobrazující veškerá utrpení, smutek a konec. Kremace při které ze stromů padají uhranutí ptáčkové a rostliny zapadávají čerstvým popelem. Jakoby mráz kosil všechen život v lese………. však hlas naděje se nevzdává…..cesta zpátky bude, chystejte se, k snídani jsme doma! Optimismus protéká žilami místo krve a vůle žít vítězí a vyvádí zbloudilé duše ze zatraceného lesa….. A pak už přichází čas vymáchat se v chladné vodě a osvěžit svou unavenou ospalou mysl. Ve vodním světě už jsou melodie čilejší, ale přesto se střídají nálady vesela, zmatku až do extrémních pasáží, kdy se stupňuje panika davu a zdá se, že snad nebožákům po hlavách skáče gestapácké komando. I to se však nenápadně přelije do klidné skotačící říčky a vodnická ukolébavka uondá smysly do stavu netečnosti. Čím blíže k úplnému závěru, tím větší pohoda a prostor pro rekreaci těla i ducha. EMPYRIUM sází na jednoduché kombinace kláves a kytar a jen sem tam si do nich něco přimíchat a veledílo je na světě. Není to nahrávka, která by zavalila masy, hodí se tak do sbírky takových depresítek jako jsem třeba já. Poslechnout si a popřemýšlet, zabrečet si a neumřít při tom. Vyvolané různorodé duševní stavy se někdy využít dají a někdy taky vůbec ne. Jeden den u ní usnout a druhý den se s ní vzbudit, ideální stav mrtva, ve kterém si člověk uvědomí hodnotu právě odloupnutého plátku života…

1 – 6/21:14 ; 2 – 1/13:51; 3 – 5/15:41