Když jsem v recenzi na Ruun zmiňoval, že Enslaved patří mezi „černé norské koně“, netušil jsem, jak se za poslední tři roky situace promění. Enslaved získali norskou obdobu Grammy, dostali se do širšího povědomí, sklízeli pochvalné kritiky, stali se regulérními headlinery turné. Když už to vypadá, že mají na metalovém kolbišti vyhráno, točí stylovým kormidlem do poklidnějších rockových vod načichlých sirnatou černou barvou. Ano, řeč je o poslední desce Vertebrae.
Čekání na každé jejich nové album bylo vždy sázkou do loterie. Stále Enslaved, ale pokaždé trochu jiní. Vždy nevyzpytatelná posluchačská výzva, jejíž osobní naplnění se pohybovalo na ose překvapení (zklamání) – přivyknutí (odhození) – nadšení. Jestliže se předchozí placky Norů daly impresionisticky přirovnávat k temným hvozdům, stráním a propastem, tak letošní - vlastně jubilejní - desátá by se s trochou nadsázky dala přirovnat k podzimnímu táboráčku v lesním háječku. Už neprozkoumává možnosti styčných ploch od sebe striktně oddělených žánrů, spíše v decentním rock/metalovém hávu navazuje na spřízněnou dvojici desek Isa/Ruun a prohlubuje melancholické mistrovství na vlastní

královské půdě. Emoblacková epičnost lehce ustoupila do pozadí, hlavní slovo si vzal zastřeným hlasem zpívající Herbrand Larsen a předtím dominující Grutle Kjellson skřehotá pouze v agresivnějších momentech (ano, situace se obrátila).
Krátkou exkurzi do historie a letmý popis kompozic Enslaved jsem provedl už v textu k desce Ruun, nyní jen zmíním jinou jejich výlučnost na temné extrémní scéně. Jestliže mám u „černých“ kolegů pocit, že negativní aspekty vlastní jejich tvorbě se snaží usměrnit ven, aby explodovaly a posluchač byl spálen na uhel, Enslaved směřují svou hudební snahu spíše dovnitř, kde tiše roste. Právě cit pro vnitřní drama v každé písni dělá z desky nezapomenutelný zážitek (viz závěrečná gradace v Reflection nebo Center, kterou bych si dokázal klidně představit na počinech Cult Of Luna). Jednotlivé riffy se postupně obalují o další vrstvy (tklivá sólující kytara, více vokálních rovin, mellotron), se změnami se nespěchá, melodie tak nabírají na naléhavosti a paradoxně i na hitovosti. Všude zmiňovaný vliv raných Pink Floyd se jeví jako poněkud přepjatý, když si člověk uvědomí, že sedmdesátkoví psychedelici a vůbec progresivní rock oné doby byl inspirací Enslaved už dávno předtím.
Vlastně není moc co řešit. Enslaved i nadále přitahují pozornost tím, jak

nenásilně kloubí prvky stylů, které od sebe dělí propast několika dekád. Je to mix nenucený, Vertebrae je totiž civilní deska, na níž budete milovat to, co drtivé většině podobných spolků chybí – její PŘIROZENOST.