Spolu se Skepticism jsou angličtí Esoteric pravděpodobně nejznámějšími představiteli funeral doomových pekel; jak by ne, Fini to odpálili již v 91ním a Angláni hned rok nato, Cathedral, My Dying Bride a Anathema ještě o rok dříve, ale všimli jste si?, samí Angláníci. Ale píši-li funeral doomových, každý hudby trochu znalý ví, že písně kapel vyznávajících tyto hudební porody, vlastně pohřby, nejsou nejkratší stopáže. A Esoteric i po výměně kytaristy (sestava čítá tři) jsou tu opět s odstupem čtyř let s(e s)novým albem. Jenže je zde jeden podstatný rozdíl. Sice svůj produktivní čtyřletý odstup mezi alby udrželi, ale ono se ve skutečnosti nejedná jen o album, ale o dvoualbum! A tak zde máme sedmipísňový komplet čítající dvakrát přes 50min s průměrem písně 14:32:51 – ano, to jsem dopočítal :)

A o čem tedy hudba „pohřebních zhoub“ samotná je? Samozřejmě dominují pomalá, velmi pomalá a ještě pomalejší tempa a riffy v těchto frčácích jsou vlastně někdy jen rytmickými kily dávající svůj smysl až v celkovém hudebním konceptu. Užívá se hodně brnkaček, decentně podbarvuje klávesy a atmosféra je směřována spíše do temných ohyzdností, nad kterými často ční nahallený vokál toho, co vidí rudě, zahaleného do vlajícího pláště, kterým pokrývá denní světlo, aby věčnou temnotou sem tam denní jas popustil a zas ho mohl trýznit, krmit bolestí a nechutí zářit. I u Esoteric toto platí, ale je zde dost věcí jinak.

Už ve škatulce mám uvedeno, že death. Pročpak? Esoteric se sice také táhnou jak smrad z nikdy nevyčištěné sirné žumpy, ale přitom u poslechu jejich muziky nikdy nemám pocit, že by muzika nešlapala. Ano, i přes bpm, které by pro většinou živých bytostí znamenalo zástavu srdce, se Esoteric často pouští i do svižnějších výtlemů a jsou ve skládání velmi bystří. Skvěle skladby gradují a pracují s dějem, což je u písní, které dosahují délek přes 20min poměrně důležité; závěrečnou Ignotum Per Ignotius silně doporučuji! Mám ale dokonce pocit, že jim nejde jen o samotný zkázný zmar, mám fakt pocit promyšlených kompozic, navíc nástroje šikovně aranžují, ne vždy rozeznáte, co je kytara a co klávesy, dokonce se dočkáte i kytarově rozplizlých, ale vláčně enigmatických sól, snivých melodií, na daný žánr i bubeník hraje dost pestře a především chytlavě, hraje si s přechody a kotly, dokonce i hajtkou či virblem a u těch svižných prokladů, kde se nebojí zapojit i kopáky, jde vlastně i o riffy, které by jako zpestření zajisté pobrala i leckterá deathmetalová banda. A abych svá slova potvrdil, třeba v Caucus of Mind (drastickej a brutální vál připomínající pád sestřeleného Messerschmitta) a Beneath This Face se dočkáme dokonce sypačky, která nezní vůbec kostrbatě, ani jako pěst na oko, naopak Esoteric motiv chytře zrychlují až do finále a pak už zase zpět ke zhoubnému strašení.

Nemá smysl popisovat jednotlivé kusy, protože při jejich stopáži by člověk dokázal ke každému napsat samotný ježivý příběh, ale určitě nesmím opomenout, že Esoteric nejsou jen temnou kapelou navozující tísně všeho druhu, ale naopak jsou velmi rozmanitě atmosféričtí, emotivní, fantaskně magneticky přitahují Vaši pozornost a vtahují Vás dovnitř, pohlcují a dokonce bych řekl, že i v té vší vyhaluzené zvrácenosti lze zaznamenat okamžiky dobra již dávno propadlých Eso-duší. Jakési tunýlky, téměř opticky znatelné, které vás vytrhnou ponořené z mlhy a oparu tajemna. Esoteric je vlastní filmově vyfetovaná výprava a dramatičnost vypjatých horor-momentů, díky třem kytarám a klávesám silná vrstevnost a zahuštěnost ploch (vše je dobře slyšet, album má super zvuk!), místy také industriálně tuněné balasty. Zkrátka na mě i přes svou „rychlost“ a jakousi vyhraněnost hudebnímu průmyslu působí jen jako ne plně normální hudební těleso, akorát tonoucí v temných zakoutích lidských myslí, bažinách depek, rozvrácených pocitů a tajemných světů. Však vynechat v takové Silence všechny ty záseky a emočně deformované kusy a užít třeba úvod songu, mohla by z toho být i „hezká písnička“.

Při poslechu Esoteric Vám nejednou bude naskakovat husí kůže, připadnete si jak v ke dnu klesající ruské ponorce (možná by dle jejich hudby naopak někdo měl dekadentní filmy vyrábět) či jak Japonci za živa porcovaná pregnantní velryba, jenž je i přes svou neopominutelnou bolest pomalu a nemilosrdně dodecimována až do svého skonu. Bude Vás možná brnět i v podbřišku, postoupíte halucinogenní boj s osobními děsy, jimž do očí nepohlédnete ani za hrozby zteče s celou Armádou temnot.

Snad i tak nějak se dá popsat hudba, která vítězí i nad plynoucím časem. Někdo by řekl experimentální, někdo deluzivní a někdo třeba sebepohlcující a schizofrenní. A ač při každém spuštění tlačítka ‘play‘ se mi v galérce radostí zatřesou žiletky a ohryzek tetelí až někde v plicích, a ač chápu, že Esoteric opravdu není hudba pro každého, přecejen se, pokud bude kapela na živém pódiu mít i nějakou zvrácenou esoterickou projekci, neuvěřitelně těším, jelikož by to mohl být na Brutal Assaultu za dostatečného či decentního neosvětlení jeden z vrcholů festu a neuvěřitelný zážitek!

Zkáza, zhouba, zmar....to jsou jen pouhá slova. Dokud si je člověk neprožije na vlastní kůži, jakoby ani nebyl. Ano, shodou náhod si pročítám Carla Gustava Junga a k tomu mi hrají Esoteric. Tato skupina se již léta snaží hudbou zpřístupnit kouty mysli, o kterých by člověk při svých introspekcích raději nechtěl ani slyšet. Tak sugestivní porci hudby člověk jen tak nenalezne. Je pro ní příznačná jakási polštářovitá měkkost vytvářející abstraktní prostory, které podobně laděné spolky ne a ne vytvořit. Opar kytarových hradeb Esoteric vytváří pomyslný vzdušný transylvánský zámek tyčící se majestátně až do oblak; jenže je také obklopen strmými propastmi, do kterých pohlédnout může znamenat pád do hlubin sebe sama.

Ano, už se dostávám k podstatě výše zmíněné obrazové metafory. Zámek značí duši: skrze jeho povrch se dostáváme do jednotlivých komnat, zpravidla (v průběhu skladeb) klesáme po klenutých schodištích do nižších pater, objevujeme stíny zahalené komnaty, strháváme nánosy pavučin, poté sejdeme až do katakomb, kde na nás čeká....lepší nevědět!!! (pomyslný příměr k pomalinkému proměňování ve skladbě The Blood of the Eyesz předposlední desky)

A jsme u toho. Hudbu Esoteric nelze racionálně vysvětlit a přesto se po skončení desky cítíte jako jiný člověk. Jejich tvorbu chápu jako proces katarze. Při jejich poslechu má člověk totiž spoustu času na vnitřní sebepozorování, poznávání svých emocionálních reakcí. Pro tento stav je příznačné bezčasí, úplné zastavení, kdy si posluchač paradoxně přeje, aby tento stav nikdy neskončil. Ano, Esoteric je zhudebněná hypnóza a někdy je škoda, že samotní muzikanti neví, jak skladbu ukončit, aby nevyzněla do prázdna (to však není případ The Maniacal Vale).

Jakýkoliv exaktnější popis se mi zdá zbytečný, možná by i zahubil tu nepopsatelnou atmosféru. Esoteric neuhnuli z nastavené cesty psychedelického funeral doomu, vytvořili i přes nekompromisní obsah pestrou desku, která je pomyslným výcucem jejich posledních tří alb plus něčím navíc (pomyslný vývoj). Nahráli více než stominutový kolos, po jehož poslechu se budete bubákům z Elm Street smát do tváře. Tohle je totiž jiná dimenze.