Datum vydání: 16. srpen 2024
Vydali: Transcending Obscurity Records
Žánr: dissonant death metal

Nebudu zastírat, že jsem k novince - to jsem ještě nevěděl, že tu máme debut - Evilyn přistupoval opatrně, skoro bych řekl až s předsudky. Jméno jak kapely, tak desky ve mně zrovna velkou důvěru nevyvolávalo, na první dobrou bych si tipl nějaký powermetalový hrdinství.

Grafický provedení desky obavy znásobilo aspoň třikrát, příšerný logo vyvedený v šedě-stříbrný a barvičkama pomatlanej obal říkal jasně - stop, neposlouchej to! Ale když se ústecká klika Marastu nad Mondestrunken rozplývala v desce listopadu, tak mi to přece jen nedalo a rozklepaným ukazováčkem jsem stiskl play. A nelitoval jsem.

Evilyn na novince totiž podávaj poctivou tlačenku, takový Gorguts v Morbidním aspiku. Řemeslně poctivě zpracováno, se záměrem potěšit jedlíky kvalitním produktem podle tradičního receptu.

Kytara tu disonantně píská (nervy), tu lehce zvrhle řeže (nádech zla), bicí spolehlivě sypou ve středním tempu, k tomu pěkně zlověstně přiškrcený blití. Nejde ani tolik o vytváření atmosféry, jako spíš zatlačit posluchače do sedadla a nenechat ho během tý cca půlhodinky nadechnout. Krom tlaku se Evilyn soustředí na groove, hudba na žánrový zvyklosti až překvapivě houpe, bez toho aniž by si pomáhala modernějšíma berličkama (rozuměj, není tu žádnej deathcore breakdown).

Celkově se klade důraz spíš na techniku než náladu, ale bez zbytečnýho honění not. Hudební suverenita je podřízená tlaku a groovu, zbytečně se nepřehrává, na sólíčka rovnou zapomeň. Výjimkou je basa (tuším bezpražec?), která neposedně kudrlinkuje kolem hlavních kytarovejch motivů, a vymyká se sevřenýmu skladatelskýmu rukopisu. Skoro jak kdyby jí nahrál někdo s víc proggy cítěním – a taky že jo, schovává se tady Alex Weber, kterej mastil třeba v Obscuře a hraje v Exist nebo Malignancy. Pro někoho možná zbytečný rozmělňování žánrový podstaty, pro mě příjemný osvěžení, který z desky dělá zábavnější, míň předvídatelnej poslech.