Druhá deska holandských fusion-věrozvěstů Exivious mi vyšla na narozeniny a nedokážu si vůbec představit, že by ji byť jen jediný fanoušek progresivní muziky neměl v očekávání. Debutový počin stál Tymona Kruideniera předlouhých 12 let života, je moc dobře, že tento vychází o nějaké tři roky. Vlastně i musel. Po odchodu Tymona a Robina z Cynic to totiž Exivious vzali za správný konec. Když debut, vydaný na vlastní pěst, měl úspěch, jakožto jejich loňské podzimní tour s Obscura ad., založili na podporu nahrávání Liminal crowdfundingovou kampaň, jejíž výslednou částku nasbírali do týdne. Solidní úspěch, ke kterému již následné podepsání kontraktu se Season of Mist ani nepočítám.

Proč si nedokáži představit, že by byť jediný fanoušek progresivních směrů neměl Liminal v očekávání? Tak schválně, kolik znáte „čistě“ fusion kapel – a teď trošku neobratně řečeno – metalového střihu? (Ne, Exivious nejsou žádnej metloš, ale nakreslený zvuk kytar, energičnost a výjimečně i dvoukopák tomuto pocitu napomáhají.) Tahle otázka asi nebude moc složitá a její výsledek taky nedá moc zabrat. Patříte-li mezi sortu posluchačů, na něž progresivní – metal zahrnuvše - umělci obecně cílí, jako další argument se nabízí otázka „Jak prog/tech metaly často zní?“ Strojově. Mechanicky, ahumánně, emotivně ploše. A zde je silná deviza Exivious. Jejich muzika je emocemi nabitá, prýští z každé zákruty, jsou obsaženy i v tom nejskrytějším místečku a nejneslyšenějším tónu.

Totéž platí o hudbě Exivious. Je organická. Stoprocentně organická, bez žádných synths a elektronických přísad, živá, průzračná jak horský pramen, žádný kal. Stejně jako zvuk nahrávky, který mi, trochu vtipně, připadá až příliš dokonalý. Je v něm skutečně slyšet i ten poslední hudební detail, každý jednotlivý úder a ubrnknutí fantasticky nazvučených nástrojů. (Bicí čistý analog!) Je křehký, přitom masivní a úderný a cele mu vévodí, resp. nese se nad ním, Robinův hřejivě medový a plný bezpražec.

Zůstali Exivious tři roky po debutu stát na místě, nebo se někam posunuli? Odpověď je jednoznačná a vytane vám na mysli už během prvního poslechu. Exivious sundali nohu z plynu, zjednodušili a kompozice, často založené na základním motivu (třeba celá Triguna je složena na stále se dokola cyklících třech chromatických notách), projasnili, zbavili je poslední křeče a dostali se, i měrou rytmiky Yumy Van Eekelena (ex-Pestilence), k tzv. rockové podstatě. Exivious si na notách Liminal po celou dobu plachtí, surfují na tom, jak se jim tóny ve vlnách přetáčejí a vůbec se nestarají o to, zda daný motiv je zrovna rock, metal, jazz, prog nebo fusion. Liminal je maximálně příjemná muzika, které chybí jen to, že písně nemají půlhodinové stopáže, aby se člověk v té nádheře mohl rochnit podstatně déle. Jeden z hudebních milníků loňska.

PS: Movement Tymon původně skládal s myšlenkou nového alba Cynic. Řekl bych, jejich smůla, no posuďte sami.

Zůstali Exivious tři roky po debutu stát na místě, nebo se někam posunuli? Navážu tam, kde Bizzaro skončil. Zaprvé, Liminal zní opravdu jednodušeji než předchůdce. Ale proč? Rytmických kostrbatostí (jako třeba v The Path z debutu) značně ubylo a dokazuje to jen skutečnost, že škatulka „prog“ se opravdu nerovná hrát komplikovaně. Navíc, Eekelen hraje ve srovnání s Broksem příměji. Stef se spíše s bubenickou soupravou jazzrockově mazlil, hra Yumy zní až metalově úderněji.

Zadruhé. S instrumentální stránkou je neodmyslitelně spjatá ta hudební. Exivious totiž ještě více než předtím vsadili na emocionání kartu a Liminal je vpravdě nahrávkou plnou atmosféry. Hudba je barevná a harmonická, pohladí po duši a žádného kousnutí se bát nemusíte. Rafnutí je pojem pro skupinu cizí a když už kvartet přidá nohu na plyn, ucítíte sice na kůži tesáky, krev ovšem neteče – viz. například řádně zběsilý konec Triguny.

Exivious mistrovsky pracují s náladou jednotlivých riffů a jejich skladby mají od začátku do konce hlavu a patu. Myšlenka je vždy stoprocentně dokončená a písně nikdy neskončí uprostřed věty. Hoši umí dokonale zvládnout gradaci – ať už je to konec úvodní Entrust, hned následující One’s Glow, nebo poslední Immament. V nich se v podstatě opakuje tentýž princip – skupina nejdříve vtrhne s nosným a jasným riffem, situaci uklidní melancholickými vyhrávkami, ale tu a tam začnou vystrkovat růžky motivy, které logicky vyústí ve finální emopříboj (dlouho jsem se tak netěšil na nějaké desce na její úplně poslední riff). Nemlich to samé platí pro nejdelší věc na albu, Deeply Woven. Sólo saxofonu a vůbec celková harmonie připomene díleček z Thornendalovy skládačky Sol Niger Within. Ale zase, ten konec! Při něm se srdce až zastavuje.

Shrňme to. Na fusion/metalové scéně se v současnosti nepohybuje lepší kapela, která umí skloubit dodnes inspirativní klasiku (King Crimson, Allan Holdsworth) a dnešní hudební dění. Připočtěme k tomu tak dokonalý zvuk, že z toho člověk až plešatí, a rezimé je jasné. Exivious vydali jednu z nej desek roku 2013.