Takováhle deska je přesně to, po čem každej pisálek touží. Zvláštní deska, unikátní, o který se toho dá bez přílišnýho přemejšlení napsat hodně, právě proto, jak je jiná, složitá a kolik různejch věcí se za její hrací čas odehraje. Zároveň se tentokráte snad poprvé uchýlím k recenzi jako popisu jednotlivých písniček, na vině je tu zejména tvůrčí rozmanitost alba, kde jednotlivé písničky jsou natolik odlišné, že by se jen velmi těžko daly hodit do jednoho pytle.
Abych si ale nejdřív odbyl obecný úvodník, než přejdu k popisu jednotlivých součástek: Extra Life si už od prvního tónu nespletete. Paleta vlivů je neuvěřitelně široká a malíř se nebojí používat často dost zarážející kombinace barev a odstínů. Základní tahy kombinují vážnou rockovou avantgardu, špetku freejazzového feelingu a gregoriánský chorál, pro hrubou představu smíchejte Kayo Dot se Zs (se kterými jsou Extra Life personálně spřízněni) a nad hudbou se klenoucí školený vokál jak vystřižený z nějakých komorních náboženských litanií, jen aby té eklektičnosti nebylo málo. Celé Secular Works pak má podivně magickou, pobožně osudovou atmosféru, od které se pozornost odtrhává jen velmi těžko.
Právě tahle atmosféra je to, co se vám do hlavy první zaryje a taky v ní nejpevněji zůstane uloženo; je to, co drží album jako celek pohromadě i přesto, že na první pohled se materiál může zdát příliš rozmanitý, příliš plný

experimentů na to, aby se vešel pod jednu střechu. Přitom nemluvím o tom, že by se hrálo příliš not, Secular Works je daleko za touhle povrchní hranicí experimentování, každá písnička má zcela jinou strukturu, dominují různé nástroje, hraje si s jinými postupy, má svůj silný leitmotiv, který se převrací, obrací naruby a vrací zpátky. Zapomeň na jednoduchou poslechovku, dveře jsou tu na několik zámků a dostat se dovnitř dá práci, hlavně potřebuješ otevřenou hlavu a trpělivost. Co tě čeká, když dveře konečně otevřeš?
Začíná se Blackmail Blues. S blues toho má písnička společnýho pramálo, už od začátku nastupuje hypnoticky frázovanej motiv, kterej se ti v různejch rytmickejch variacích bude do hlavy tlačit pořád. Po chvíli se přidávají bubny, zamotaná neuchopitelná rytmika, která se proměňuje bez toho, aniž by sis toho vlastně všiml, což je vlastně motto týhle písničky. Smyčce, hutná basa a neuchopitelný bicí dohromady vytvářej celek, kde změny přicházej pozvolně, nenápadně, vše se točí okolo jednoho motivu, který je servírován v tisícerých variantách, otočeních, krouceních a jen občas jeho hegemonii naruší nějaké překvapení. Okolo prstu se omotáš ani nevíš jak a nakonec už skončíš jen s motáním hlavy.
Další I Don't See It That Way je postavená trošičku na jiném fíglu. Střídají se jemné smyčcové či brnkané pasáže s brutální arytmickou zahuštěnou basou. Přelévaní jednoho do druhého v chaotickém začátku, aby postupně linky začínaly splývat a společně se za podpory neúnavného vokálu dostaly až do finále. Navíc cibule mezi maso na špíz, kraťoučké nervní brnkání mezi jednotlivé motivy.
Následující I'll Burn je daleko tišší a komornější než předchozí štychy. Od začátku se buduje křehoulinká tesklivá atmosféra, kterou narušují jen skřípavě psychedelické housle. Při skomírajícím brnkání si představuješ nemocně plápolající oheň v krbu, housle se linou jak proužek dýmu mezi dohořívajícími

plaménky. Více než jinde tu vynikají právě tyhle jemné proužky dýmu v pozadí, ať už jde o skřípavé housle, jemné doteky perkusí nebo zasněné vrstvení vokálů. Jemně plápolající až uhasínající oheň s občas lehce štiplavými proužky dýmu dohromady přináší snad nejintimnější skladbu alba vhodnou zejména pro večerně-ranní rozjímání.
To Refrain má vše, co k refrénům podle hudební naučky patří. Chytlavý, skočný, melodický, střídmá stopáž, nic se příliš nekomplikuje. Jediný, co z refrénovitosti refrénu chybí, je to, že je na celé desce jenom jeden.
Po refrénu přichází další zklidnění, skladba podobně jako I'll Burn zpočátku dosti komorní, se spousty detailů schovaných v pozadí. Rozdíl tkví v atmosféře a gradaci. This Time hraje na temnější noty, ale hlavně... graduje. Od tichého, jemňoučkého začátku do hlučně rozlámané závěrečné vesmírné jízdy doplněné o rozmazané chorály. Začít jedním pivem, ale na konci lámat osmičky panáků.
Ale po hrocení zákonitě přichází zlo. Kocovina. See You at the Show. Temný ambient, u kterého nevíš, jestli se ti příjemně rozjíždí mysl nebo srážej půlky, klid se studeným potem na čele, zvuky najednou začnou znít nesmyslně nahlas, aby se za chvíli znova uklidnily, odevšad slyšíš podivně nervní zaříkávání a není ti dobře. Mysl se rozjíždí, ale půlky zůstávají pořád sevřené, schizofrenní pohoda.
A na závěr malou modlitbičku Bled White, kde si dosyta užijete výtečného vokálu. K tomu ještě pár slov. Určitě jedna z těch zásadních věcí, která desku dělá tak speciální. Bezproblémové přecházení z oktáv do oktáv, neuvěřitelná frázování často spíše působí jako další nástroj než zpěv, vrství se do různých tónin, překvapuje různými variacemi na jedno téma, však ze školy znáš, jak vypadal gregoriánskej chorál a jak v něm slavíci dováděli. Takže tak. A kombinace takhle složité muziky s kostelními litaniemi je prostě... ne, prosím, nestrkejte si ještě tu Bibli do prdele.
Secular Works se těžko shrnuje do pár závěrečných vět. Je to složitá deska, která se určitě nebude líbit každýmu, ale rozhodně stojí za to

dát jí šanci. Hlavní je trpělivost a otevřenáhlava. Pak se vám možná tahle divná kombinace nesourodých hudebních vlivů zalíbí, pak možná víc a pak už nebudete moci jinak. A nebo taky ne. Může se klidně stát, že vám skončí v zaprášeném šuplíku.