Již deváté představení ostřílených matadorů tuzemské metalcorové scény na jedné straně nabízí opravdu dobré, moderně znějící skladby, na druhou stranu ale názorně ukazuje, kam až může zajít snaha o to, chtít a být dokonalým.

Úvodní The Adult Toys je skvělým otevírákem, který nicméně tak nějak definuje vše po ním následující. Střídání death, black i melodického vokálu, který prokládá obdobně stylově to mydlící se riffy. A pod tím vším (ne)lidsky srovnané bicí. Dvojka s předlouhým názvem, a severským riffem v závěru, se bez většího vzrušení překlene do Infinite Cloud, kde přece jen opět vykukuje zajímavá vokální linka a svěží kytarové sólo. The Hallway to Nowhere na pomezí ploužáku střídá skvělá Debts of Imperfection, a tady si nemůžu pomoct, v refrénu cítím Fear Factory, a je to zásluha zejména bicích, opět ve spojení s vokálem. Nejlepší věc desky, jenže to jsme už v polovině a druhá část, ať se snaží jak snaží, to nestihne výrazně vylepšit. Sons of Oblivion je rychlejší obdobou první skladby a vystavěna je s jediným účelem: circle pit! Výborně funkční skladba, včetně takového (hodně odvážného) hardrockově laděného sóla (ano, jen houšť!). Podobný, ale už ne tak zdařilý, spíše klasicky metalový přechod, je i v další My Failures Your Pleasures. Point of View utváří kromě metalcorové stránky, a tím jí příhodně zpestřuje, i lehce post-rockové/ambientní vábení, zatímco v In the Name of the Good We Spread Evil je to o groovu. Jako v jediné skladbě se zde jede stále ve stejném rytmu, rozlámaný střed je však nezbytným kořením stylu. Ale celkově příjemná tříminutovka a nelze zvolat jinak než slavným cimrmanovským: „Češi na Řípu!“. Finální The Grand Collapse desku neuzavírá nějak přehnaně experimentátorsky, což by se možná slušelo (opět je tu uprostřed takový instrumentální minipředěl, který by nebylo špatné rozvést). Takhle je tu skladba na bez dvou do tuctu.

...atFhBoM je v podstatě průměrná deska – nenajdete tu nic, co by nebylo možno již slyšet u všemožných mladších i starších stylotvorných kapel, do jednotlivých skladeb si dokážete vždy dosadit nějaké známější jméno. Je to prostě metalcore říznutý deathcorem a k tomu se vždy do jednotlivých skladeb naklonuje heavy, modern melodic (hodně), (kinder) black a jiný metal. Skladby hrají, a to je dobré, ale hrají si i na to, že mají nápady, potenciál, a tak to není. Vlastní obraz F.O.B. totiž takhle není vůbec jasně nečitelný (a to je špatně). Mantinely stylu se zde totiž striktně dodržují, což je škoda. Márův vokál je na desce výborný – mezi jednotlivými polohami přechází plynule, přirozeně, ale živě to možná už nemusí být tak snadné. Ale hlavní problém spatřuji v bicích – když F.O.B. mají výborného bubeníka (a ještě o kousek dříve měli dokonce dva současně), je to teď naklikané? Neříkám vypomoci si, ale všechno?

Kritika bývá ošidná, stejně jako hodnocení. Výsledné malé plus téhle desky vidím i v tom, že v rámci české scény jsou F.O.B. nejdál, jdou si za svým cílem, tu přímočaře, tu oklikou, ale stále kupředu. S aktuální životností 20 let a počtem desek se tímto mimochodem dostali před déle fungující Tortharry. A já to mám podobně se všemi takto dlouho hrajícími kapelami – nápady se nenacházejí na ulici a někdy méně je více.