Troufám si tvrdit, že aspoň do letošního roku byli Five the Hierophant pro hodně lidí velkou neznámou. Fungují sice už od roku 2014, na kontě měli tři EPčka a jednu řadovku, ale nejsem si vědom toho, že by se jejich jméno nějak více skloňovalo. Věřím, že s letošním vydáním jejich druhé desky se to postupně změní.

Co vlastně tito Angličané hrají? Post-metal se saxofonem, tečka. Tahle škatulka jejich hudbu vystihuje asi nejlépe a není třeba hledat nějaké další zbytečné škatulky a složitě to rozebírat. Konec recenze.

Okay, tak ne. Through Aureate Void je poměrně chytře složená nahrávka, kterou by bylo škoda takto odbýt, protože si pár slov a pozornost posluchačů určitě zaslouží. Mám trochu pocit, že se z ní sice částečně dělá něco, co úplně není, třeba označení jako avantgardní je v tomhle případě celkem zbytečné, ale to nic nemění na tom, že to je dobrá deska.

Základ zde tvoří docela hutné a houpavé riffy, jak se v post-metalu sluší, které jsou ale zároveň dobře chytlavé a nesklouzávají do nějakého sladkého patosu. Na hřejivě sladké post-rockové plochy zapomeňte, tady se čerpá více z bahna a temnějších vod metalu, byť o řádné hustotě nebo zlu rovněž nemůže být řeč. Mají ovšem dobrou dynamiku a vůbec nevadí, když se víckrát zopakují.

Naopak, repetice různých motivů a jejich rozvíjení patří mezi nejsilnější hodnoty alba. Zvlášť díky zapojení saxofonu, který do metalového základu vstupuje a obohacuje jej více způsoby. Někdy vyloženě stačí, aby kopíroval kytarovou linku a sem tam pozměnil melodii. Občas ságo jede úplně free pasáž a v některých momentech se drží až drone/ambientních poloh. Díky nim i docela chápu, proč se o kapele mluví v darkjazzové paralele.

Celkově je zde saxofon vkusně zpracován a relativně minimalistická a repetitivní hudba, která je dokonce bez zpěvu, díky němu zní docela pestře a zajímavěji, a to vše bez nějakého rušivého pocitu z přehnané saxofonové dominance. Podobně hudbu obohacují i různé kytarové efekty (či samply), kterých není mnoho, ale vždy skladbu příjemně zpestří.

Five the Hierophant se tentokrát povedlo na ploše padesáti minut nahrát pět silných skladeb, které se moc dobře poslouchají a tvoří konzistentní celek. Oproti debutu svůj výraz příliš neposunuli, ale rozhodně se vyvarovali slabším momentům, kterých na Over Phlegethon několik bylo. Stejně tak se vyvarovali zbytečným experimentům z EPček Magnetic Sleep Tapes, které se sice snaží o improvizace jako třeba The Mount Fuji Doomjazz Corporation, avšak ne zrovna povedeně. Alfou a omegou jsou zde prostě riffy se ságem a celkově zdařilá atmosféra.

Through Aureate Void sice není kdovíjak originální ani netlačí příliš na pilu, nenabízí propracované gradace ani výjimečné experimenty, ale rozhodně se velice příjemně poslouchá, nepostrádá chytlavost a rozhodně zabaví na více poslechů. Proto jej mohu pouze doporučit, a jestli kapela v budoucnu nahraje podobně dobrý materiál nebo se ještě posune kvalitativně kupředu, věštím jí úspěšnou budoucnost. K práci nebo při řízení úplně ideál.

Netajím se tím, že miluji magický zvuk saxofonu, dark jazz a post-metal. A proto po nocích u svíčky uctívám The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, procházím se mlhou surrealistických tvarů pohlcující jantarové světlo pouliční lampy nad ránem s Bohren & Der Club of Gore, v nočních můrách padám do světů naruby s White Ward, a rád se vydávám do pouštních světů s Five the Hierophant.

Britští jazz-metaloví čarodějové mě aktuálním albem Through Aureate Void svedli uhranout jako pohled vztyčené kobry. A ne, opravdu to nebylo dehydratací. Kdybych měl zvolit ideální soundtrack k seanci u vodnice v nějakém zapadlém, zadýmeném koutě čajovny, sáhl bych právě po Through Aureate Void. Doporučuje 8 z 10 buddhistických mnichů, přičemž jeden trošku váhal.

Hrubozrnné, repetitivní post-metalové kytary spolu s mantrickou rytmikou tvoří masivní hřiště pro svobodomyslný saxofon. Five The Hierophant postupně rozbalují zvukový papyrus „popsaný notami“ v improvizační kreativitě, ale také s přísným řádem. A o tom je celé téměř hodinu trvající Through Aureate Void.

Saxofon zde není pouhým doplňkem. Neustále ušní bubínky vábí v klikatých či táhlých melodiích jako květ včelu. Jak píše kolega, nedá se říci, že by vyrušoval svou dominancí. Jeho magický zvuk evokující free jazz (vzletnější polohy) a místy dark jazz (psychedelické pasáže) zapadá do zvukově abstraktní malby plné šamanských rytmů perkusí, samplů, kytarových efektů a exotických nástrojů jako hudební pila či citera. A do toho se občas z hlubin vynoří magické zaříkávání evokující hodinu u hypnotizéra.

Specifické momenty debutu Over Phlegethon měly své kouzlo, nevracel jsem se k němu ale tak často jako k jiným tvrdě metalovým mantrám (Dark Buddha Rising, Sunnata, Briqueville). O to více jsem překvapen celistvým vlivem, ale také jednotlivými dílky Through Aureate Void. Jak výše zmiňuje mIZZY, na rozdíl od prvního materiálu recenzovaný počin neobsahuje výrazněji slabého místa. Pocit ucelenosti je zde přítomnější, vše do sebe zapadá jako puzzle s motivy zlatých dun. Přitom si pamatuji jako babylonské hradby pevné kytarové zdi i motivy zrádného saxofonu.

Through Aureate Void je navíc efektivnější i po zvukové stránce. Burácení kytary jde řádně do sebe jako tektonické desky při kolizích pod povrchem, skladby tak působí mohutnějším, hlubším a masivnějším dojmem. Někdo by mohl říci, že Five the Hierophant by slušelo více zastřenosti, ale to je subjektivní názor.

Through Aureate Void opravdu není gradující album, což platí i o jednotlivých skladbách. Five the Hierophant našli recept na celistvý materiál, který se poslouchá sám. Účinkuje okamžitě a čím déle jej budete „nasávat“, tím více se uvolníte. Nic vás sice nevytrhne, ale to je v tomto případě dobře.

Dojmy z Through Aureate Void u stále rostou, což je znamení trvanlivosti. Pokud bych však čekal, až si to sedne na zadek, recenzi bych asi jen tak brzy nedodal.