Člověk sedí někde na předměstí, je noc, on vzpomíná na denní světlo a volnou přírodu, vybavuje si je dost zřetelně, ale pořád se mu do toho cpe malátná jízda noční tramvají a nepravděpodobný rozhovor dvou spolucestujícím o jakémsi sci-fi, nebo to byla nějaká podivná fantazie? Stalo se to? Asi ne.

Doteď si vzpomínám na nereálný stav na koncertě Forest Swords na loňském OFFu. Byly čtyři ráno po hodně vyčerpávajícím dni a já se propadám do velice ospalého až delirického stavu, v němž mě drží dění na pódiu. Projekce tanečnic pohybujících se přibližně v rytmu s houpavou hudbou, smyčky rozlévající se do namotávajících ploch; stav jak z románu Angely Carter, hudební magický realismus, podivná snovost obyčejných věcí, něco známého transformovaného do něčeho nového.

Debutové EP Forest Swords jménem Dagger Paths spustilo v roce 2010 slušný a zasloužený hype. Pak se Matthew Barnes na tři roky odmlčel; bojoval s tinnitem, jezdil po koncertech a uvažoval o pověšení lesních mečů na hřebík. Pak si to rozmyslel a vydal Engravings.

Už první pohled na obal a název první skladby říkají, že Barnes na svá estetice mnoho nezměnil. Nostalgii vyvolávají staré realistické kresby přebarvené do nečekaných tmavých barev, přesazené do nového kontextu. Opět přebývá písmeno j. Zvuk prvního songu dá představu o celém albu. Ljoss dubově houpe, rozostřené kytarové smyčky se doplňují s vkusnými synth plochami, nic není vyhnané do extrému, jen to člověka pomalu a decentně posílá rozplývat se v melancholii. Smutné, zastřené melodie ale drží a směruje basová linka a elektronická rytmika. Engravings fungují podle stejného vzorce jako Dagger Paths, liší se až v provedení jednotlivostí.

Řada recenzí poukazuje na pastorální charakter novinky. Podle mě je ovšem opak pravdou. Zatímco u kořenů Barnesovy melodiky klidně mohl být nějaký naivní anglický folk, výsledný zvuk Engravings je od venkovské idyly daleko, dál než na perfektně uklidňujících Dagger Paths. Jednoduché až, ano, naivní zasmyčkované melodie zde míří mnohem jednoznačněji ke smutku. Barnes snad vzpomíná na slunné louky Albionu, ale jeho pohled je formován městem a technologickým světem.

Díky tomu je ostatně tak výjimečný. Forest Swords spojují světy – staré se současným, město s venkovem, elektroniku s klasickými nástroji – a vždy se jim daří víc než pouhá fúze dvou, vždy vzniká něco třetího, nového. Spojení klasického kytarového zvuku s elektronikou bývá kamenem úrazu, u Barnese působí naprosto přirozeně.

I když na Engravings ta přirozenost občas drhne. Barnes jakoby nebyl spokojený s tím, že je prostě Forest Swords, ale přebírá část zvuku od Buriala – androgynně zkreslené vokály a místy i zvuk beatů – a snad i od labelu Tri Angle, kde koneckonců Engravings vyšlo. Ty prvky fungují dobře ve svých kontextech, tady občas ruší.

Na Engravings hrají větší roli synths, které mají méně zajímavý zvuk a hrají méně zajímavé věci, je čistší, má více vrstev, skladby jsou o poznání komplikovanější. Utrpěla však radostnost a přirozenost hudby. Tedy s výjimkou perfektní závěrečné Friend, You Will Never Learn – basa připomene až zhudebněné štěstí Peaking Lights, zvuk a nálada The Third Eye Foundation, ale nevadí to. Ta se také jako jediná může postavit vedle nejlepších věcí z EP, zbytek desky lehce podlézá, ovšem místy inovativně – Anneka’s Battle, kde figuruje nově angažovaná zpěvačka – a jindy se ctí. Engravings, přestože jde pořád o velice jednoduché struktury, pokročila od minimalismu ke klasické písničce, což na pár místech má za následek ztrátu atmosféry a také, paradoxně, jistý pocit zbytečnosti v případě delšího opakování motivu.

Engravings obsahuje emocionálně přímočařejší, ale zároveň, což vypadá poněkud bizarně, strukturně komplikovanější hudbu než Dagger Paths. Vzor namotávající basy a melancholických ploch a smyček funguje Forest Swords pořád velice dobře a zároveň je odlišuje od prakticky čehokoli, co se v současné době v hudbě vyskytuje. Novinka má smůlu, že přišla po lepším albu, ale pořád platí, že jde o ideální hudbu na vyčerpané dny.