Mánie do Meshuggah nejenže trvá, ale nabírá i na síle. Nutno podotknout, že ke škodě věci. Obávám se toho, aby se z toho nestala móda. „Hrát podladěně“, vyklepávat na čínu čtyřky a tvářit se záhadně – to nestačí. Nemyslím si ale, že se z toho vyklube další vlna pro teenagery; jako alternativa tvrdšího „nu-metalu“, jak by se dal tento styl (v mnoha modifikacích) označit.

???? mají originální název, ale to je bohužel první a poslední věc, která tímto přívlastkem oplývá. Zbytek opravdu do detailu okopírované nebo lépe řečeno vykradené album Nothing z léta páně 2002. Do pun-tí-ku!!! Jenže chlapci

kradli jenom něco a to dokolečka opakují na celé hrací době desky Aleph. Lepší to říct natvrdo: ???? na to zatím nemají. Hrají v několika málo obměnách pět drsných tónů, ale to by ani tak nevadilo (Fear Factory to svoje „éčko“ mydlí přes deset let), kdyby rytmická strukturace jednotlivých motivů nebyla tak zoufale monotónní! Avšak litaniím není konce: po 4 skladbách toho máte tak akorát dost, a protože se nevyhnutelně dostavuje pocit nudy, je vlastně výdrž doposlouchat celé cd až do konce. Jenže tam na nás čeká překvapení, po kterém poslední věc Mental Fluids definitivně anulujete – pět minut poslouchat dokolečka opakovaný primitivní rádobyheavy riff je moc i na Mirka Dušína. Navíc ???? nemají kytarová sóla, žádné vybrnkávačky, žádné ozvláštňující momenty v jejich hudbě nenajdeme. Trojka Beyond Tragic Words téměř dokonale kopíruje riff The Mouth Licking What You‘ve Bled z Chaosphere. Fuj!!! A do toho kidmanovské vyřvávané frázování...

Před tímhle albem jsem sebranku A Life Once Lost považoval za největší přiblížení k nenapodobitelné kakofonně neurotické symfonii, na kterou mají Meshuggah patent. ???? je předběhli a zase dokázali pitomé lidové moudro: Když dva dělají totéž, NENÍ TO TOTÉŽ!!!
(Originalita 0/10, provedení 5/10)

Ano, ano. Už nedlouhou dobu po příchodu švédských audio-deviantů Meshuggah bylo jasné, že se rodí něco nového, a nějaká ta léta nato bylo naprosto zřejmé, že budeme v budoucnu svědky nového metalového přerodu. Nicméně jedním z předpokladů umění je invence, a přestože i „pouhý“ plagiát již zmíněných patriarchů se tváří dokonale, je to vše trochu složitější.

Před sebou máme další imitaci na tolik vděčné téma, nutno podotknout, že vedle Švýcarů Fragment můžeme hovořit o té z nějvěrnějších. Již po prvních vteřinách nahrávky, kdy pochybujete o nosnosti stěn vašeho pokoje, je zřejmé, odkud vítr vane. A že ten švédský vždy patřil k nejsilnějším. Monolitní dunění, bez nějž se neobejde žádný z Meshu-revivalů, vám vysklývá zaťatý křečovitý úsměv, který vám ztvrdnul na tváři již po první notě (trocha patosu na úvod nikdy neuškodí, viďte pane Jakubík), ale vše zní tak hrozivě povědomě (co povědomě!).

Absence jakýchkoliv autenticky znějících nápadů je evidentní. Oni se “????“ ani nesnaží předstírat, jakoby nic, nýbrž nám okázale nabízí svou verzi – která se ovšem takřka neliší od té původní. Ale proč taky? Meshuggah se zapřít nedají. A zde se vlastně dostáváme k rozdílu mezi imitací a variací…

Celé album je složené z postupů, za které si dnes již biblické album Nothing zasloužilo ódy na genialitu. Rytmické vylomeniny jsou zde o něco průhlednější a lépe do nich proniknete, tudíž se vám po 20-30 posleších (ano, Ondrajs, i tolikrát se album dá poslouchat) již nestává, tak jako při poslechu Nothing, že stále netušíte, o co tam vlastně jde. Bohužel stejně jako u ostatních souputníků, i zde je dojem z muziky někdy srážen pocity následující zjištění, že takřka totožný riff už jste jednou v podání Meshuggah slyšeli. Stejně tak i zde dojde několikrát k podobné situaci (konkrétně představím-li si zpomalený nosný motiv New Millenium Cynide Christ, dostanu úvod pětky Amok). Přesto bych tady vyzdvihl vývoj jednotlivých songů, kdy bývá postupně krok za krokem překračováno kompoziční schéma a než přijde konec, vy si nejste jisti, jestli jste s vyraženým dechem neposlouchali úplně odlišnou písničku (ala otvírák Master Enslaved, která ovšem není jediná, které mě nutí opakovaně běhat po stropě).

Práce bicích je u podobných záležitostí samozřejmostí a i tady bubeník Julien přilévá olej na už tak dost naolejované koleje, hrozící posluchači vy(k)olejením ze struktury skladby, rovněž zpěvákův hlasový projev disponuje více než podobným rozpětím jako Jens Kidman.

Jak již bylo řečeno v recenzi výše, nedočkáte se zde schizo-sól ala Thordendal, vzhledem k dispozici pouhé jedné kytary, což by ale tuto desku definitivně odsoudilo k záměně (nutno brát s tou nejdecentnější rezervou) s Nothing (těžko říct, jestli ve prospěch nahrávky, či nikoliv). Pokud tedy album hodnotíme z hlediska uplatněných prvků, upadá nám při prvních posleších do stereotypu. Paradoxně ale – pokud mám mluvit za sebe - s přibývajícím počtem poslechů a nalézanými detaily a dosud neobjevenými skulinkami přibývá chuť.
A tak se očividně nevyhnu frázi, že v kapele dřímá obrovský potenciál, pokud se vydá svou vlastní cestou, v což věřím. Kapela sama vnímá toto album jako určitý stupeň vývoje, který byl (alespoň z materiálního hlediska) přerušen odchodem zpěváka na začátku tohoto roku.

Kdybychom tenhle počin hodnotili s vědomím, že žádné "Nothing nikdy nebylo" (což je prakticky čistá hypotéza, avšak sám název alba k tomu vybízí), veškerá slova by zde byla zbytečná, stejně jako hodnocení by bylo absolutní. Ale historie žádná „kdyby“ neuznává. A tak před sebou máme o něco méně komplikované Nothing vol. 2 minus sóla a dojem autentičnosti. Nic míň.

V souvislosti s touto deskou před námi vyvstává otázka o budoucnosti vývoje celého žánru. Osobně mám dojem, že kapely cítí potřebu si ono nedoknutelné slůvko, jehož podstatou je nic a zároveň všechno, prohlédnout, ohmatat, vyzkoušet, jaké je alespoň se přiblížit. Vztáhnout ruku vstříc Olympu. Umění to ale nestačí. Jedině čas ukáže, jak moc je studna s nápisem Meshuggah bezedná.

dodatek: ony dva body dostává kapela za nepopiratelné roubování… pokud však patříte k těm, kteří si zkrátka nemůžou pomoci – stejně jako já – přidejte si minimálně bod navrch.

Hehe, má po tomto člověkovi cenu ještě něco doplňovat? Ani nevím… Snad jen to, že mohu v klídku, i když se najdou nesouhlasící (viď BuKvo? :o)), potvrdit onDRova slova (brnkačka ale je v Dark Step i Mental Fluids!). Hodně ořezané, monotónní a zjednodušené meshuggování z domácího hracího strojku „dadadáda dadada da da“ nebo „dáda dáda dadáda“, aneb Dáda by měla radost… Špatné to není a v práci mne to baví, ale doma už od Cataleptic tak nějak koukám kolikátá to že je… naštěstí Meta Cypher zachraňuje.

Pro ty, kdo se toto chtějí naučit, doporučuju klip k Beyond Tragic Words.