Ano, ano. Už nedlouhou dobu po příchodu švédských audio-deviantů Meshuggah bylo jasné, že se rodí něco nového, a nějaká ta léta nato bylo naprosto zřejmé, že budeme v budoucnu svědky nového metalového přerodu. Nicméně jedním z předpokladů umění je invence, a přestože i „pouhý“ plagiát již zmíněných patriarchů se tváří dokonale, je to vše trochu složitější.
Před sebou máme další imitaci na tolik vděčné téma, nutno podotknout, že vedle Švýcarů Fragment můžeme hovořit o té z nějvěrnějších. Již po prvních vteřinách nahrávky, kdy pochybujete o nosnosti stěn vašeho pokoje, je zřejmé, odkud vítr vane. A že ten švédský vždy patřil k nejsilnějším. Monolitní dunění, bez nějž se neobejde žádný z Meshu-revivalů, vám vysklývá zaťatý křečovitý úsměv, který vám ztvrdnul na tváři již po první notě (trocha patosu na úvod nikdy neuškodí, viďte pane Jakubík), ale vše zní tak hrozivě povědomě (co povědomě!).
Absence jakýchkoliv autenticky znějících nápadů je evidentní. Oni se “????“ ani

nesnaží předstírat, jakoby nic, nýbrž nám okázale nabízí svou verzi – která se ovšem takřka neliší od té původní. Ale proč taky? Meshuggah se zapřít nedají. A zde se vlastně dostáváme k rozdílu mezi imitací a variací…
Celé album je složené z postupů, za které si dnes již biblické album Nothing zasloužilo ódy na genialitu. Rytmické vylomeniny jsou zde o něco průhlednější a lépe do nich proniknete, tudíž se vám po 20-30 posleších (ano, Ondrajs, i tolikrát se album dá poslouchat) již nestává, tak jako při poslechu Nothing, že stále netušíte, o co tam vlastně jde. Bohužel stejně jako u ostatních souputníků, i zde je dojem z muziky někdy srážen pocity následující zjištění, že takřka totožný riff už jste jednou v podání Meshuggah slyšeli. Stejně tak i zde dojde několikrát k podobné situaci (konkrétně představím-li si zpomalený nosný motiv New Millenium Cynide Christ, dostanu úvod pětky Amok). Přesto bych tady vyzdvihl vývoj jednotlivých songů, kdy bývá postupně krok za krokem překračováno kompoziční schéma a než přijde konec, vy si nejste jisti, jestli jste s vyraženým dechem neposlouchali úplně odlišnou písničku (ala otvírák Master Enslaved, která ovšem není jediná, které mě nutí opakovaně běhat po stropě).
Práce bicích je u podobných záležitostí samozřejmostí a i tady bubeník Julien přilévá olej na už tak dost naolejované koleje, hrozící posluchači vy(k)olejením ze struktury skladby, rovněž zpěvákův hlasový projev disponuje více než podobným rozpětím jako Jens Kidman.
Jak již bylo řečeno v předchozí recenzi, nedočkáte se zde schizo-sól ala Thordendal, vzhledem k dispozici pouhé jedné kytary, což by ale tuto desku definitivně odsoudilo k záměně (nutno brát s tou nejdecentnější rezervou) s Nothing (těžko říct, jestli ve prospěch nahrávky, či nikoliv). Pokud tedy album hodnotíme z hlediska uplatněných prvků, upadá nám při prvních posleších do stereotypu. Paradoxně ale – pokud mám mluvit za sebe - s přibývajícím počtem poslechů a nalézanými detaily a dosud neobjevenými skulinkami přibývá chuť.
A tak se očividně nevyhnu frázi, že v kapele dřímá obrovský potenciál, pokud se vydá svou vlastní cestou, v což věřím. Kapela sama vnímá toto album jako určitý stupeň vývoje, který byl (alespoň z materiálního hlediska) přerušen odchodem zpěváka na začátku tohoto roku.

Kdybychom tenhle počin hodnotili s vědomím, že žádné "Nothing nikdy

nebylo" (což je prakticky čistá hypotéza, avšak sám název alba k tomu vybízí), veškerá slova by zde byla zbytečná, stejně jako hodnocení by bylo absolutní. Ale historie žádná „kdyby“ neuznává. A tak před sebou máme o něco méně komplikované Nothing vol. 2 minus sóla a dojem autentičnosti. Nic míň.
V souvislosti s touto deskou před námi vyvstává otázka o budoucnosti vývoje celého žánru. Osobně mám dojem, že kapely cítí potřebu si ono nedoknutelné slůvko, jehož podstatou je nic a zároveň všechno, prohlédnout, ohmatat, vyzkoušet, jaké je alespoň se přiblížit. Vztáhnout ruku vstříc Olympu. Umění to ale nestačí.

Jedině čas ukáže, jak moc je studna s nápisem Meshuggah bezedná.

dodatek: ony dva body dostává kapela za nepopiratelné roubování… pokud však patříte k těm, kteří si zkrátka nemůžou pomoci – stejně jako já – přidejte si minimálně bod navrch.