Kanada platí za líheň kvalitních (nejen) extremních a povětšinou i dosti originálních kapel, které si s jinými nespletete, to je věc dobře známá. (A schválně, znáte nějakou kanadskou vyloženě špatnou kapelu?).

Kromě známějších jmen patří mezi nejlepší kanadské „vývozní artikly“ i Québecko-Gatineau-ští Fuck The Facts (kteří se podle všeho vyvážejí v posledních letech velice rádi). Původně sólo noisegrind projekt kytaristy Topona Dase, později plnohodnotná kapela s proměnlivou sestavou, která se více méně ustálila na (nejspíš nejen pro mě) přelomovém albu Stigmata High-Five z roku 2006. Osobně mám nejradši asi až následující Disgorge Mexico, loňská novinka se mi zdá v jistém směru jako návrat právě ke Stigmatům.

Die Miserable je deska temnější, valivější, v rámci žánru/ů poměrně epická a dalo by se říci i atmosférická (hlavně prostřední část alba). Od minule (lehce) ubylo grindcoru, přidalo se na death metalu – nejzřetelněji v morbidangelovské dvojce Cold Hearted, a to jak na death metalu melodičtějším, tak často i jeho brutálnější podobě. Co mě na FTF vždycky bavilo, je ona zmiňovaná „výpravnost“. Občas na mě působí až trochu „soundtrackovým“ dojmem, což podporují i ambientnějšími místy, ruchy a vůbec zvukovými hrátkami všeho druhu, nervnost, přiměřená techničnost skladeb a složitost jejich struktury v kontrastu s občasným zvolněním, když chaotičtější či neurotickou pasáž rozseknou krásně chytlavým a „lopaťáčtějším“ grind (někdy skoro crust či hardcore) riffem, kořeny se prostě nezapřou, což je podle mě jedině dobře. Skladby jsou zajímavě prokomponované, pořád se něco děje, změny tempa, stopky, sem tam překvapí tu zajímavá vyhrávka či sólíčko (třeba poslední třetina A Cowards Existence) a již jinde zmiňované žánrové přesahy.

 
Na zuřivost kapele vlastní se ovšem rozhodně nezapomíná, o tom, že tohle bude jízda, vás přesvědčí už úvodní sypačka Drift s kvílivým, disonantním riffem a charakteristickým „sípavě-nakřápnutým“ řevem Mel Mongeon (která je opět i autorkou tentokrát skutečně temného artworku alba – pozn. co je ta červená „věc“ tam?), jíž zdatně sekunduje o něco mohutnějším projevem basák Marc Bourgon, který např. v nejdelší a možná i nejlepší skladbě alba Census Blank a pak i „intermezzu“ Die Miserable drží vokální dominát. Pokud jde o bicí, Mathieu Vilandre opět na výbornou, hraje rozmanitě a nápaditě, vždy ale pro celek a když se sype tak většinou na max, žádné „lechtání blan“, o čemž přesvědčil již po dvakráte i naživo.

Zvukový kabátek alba je také nutno pochválit, produkce se povedla, všechno je krásně slyšet (i basa, což já rád), jen bych možná maličko stáhnul kopáky a vytáhnul sem tam utopenější vokály, ale to jsou jen drobnosti. Zároveň netrpí neduhem moderní sterilní produkce a zůstává pořád dostatečně „raw“. Ostatně hluku a vazbení kytar, co potahá za ouška, se FTF nikdy nebáli.

Texty, dobře korespondující s převážně temnou atmosférou alba se zabývají jak sociální kritikou, pokrytectvím a jinými neduhy světa, jsou poměrně komplexně pojaté (a dlouhé), nejde o žádné 100x slyšené prázdné výkřiky, jiné nejspíše odrážejí i osobnější témata a pocity, také ne zrovna radostného charakteru.

Vyražený dech z Disgorge Mexica se sice neopakuje, Die Miserable je ale rozhodně jeho důstojným nástupcem, v některých aspektech možná i lepší.

Nezbývá tedy než se těšit na 1. dubna (snad nejde o apríl), kdy nám to Fuck The Facts spolu s neméně zajímavými Psychofagist (+Perfecitizen a Diptheria) znovu natřou naživo (v Modré Vopici) a 3. dubna, kdy se opět s Psychofagist předvedou v naší režii v Brně.