Ihned od prvních tónů Never Sober Level je zřejmé, že G.O.R.E. nejsou žádní vážníci a umějí si z muziky, která je evidentně navíc dost baví, také udělat řádnou prdelnici. Však to pro prachy nedělaj a ani by nemohli, heh. Deska totiž začíná intrem za jazzového kontrabasování, podkladové akordové kytary, metličkování a mužského zpěvu (ke konci připomene Disco Beara z Happy Tree Friends: „Come on, love.. yeah, boom, baby.“), prostě sváděcí barovka jaxviň. Jenže tu manici z Orlove po chvili nabouraji svym sypotem. Nene, G.O.R.E. nehraji goregrind, ani grajndkor, ale grindcore a jde jim to od ruky i nohy.
Nejde tady ale o žádné švédsko, nejde tady o žádné úchylaření, ani experimenty (ty by se daly zahrnout pouze tak na intra či prokladové, povětšinou vtipné, samply), ale hlavně o klasické

grindcorování oldschoolem zasmrádlé. A zasmrádlé tak, že z Never Sober Level cítím staré ostrovní klasiky Napalm Death; nejednou se vám přes slechy protáhne Harmony Corruption (příp. Utopia Banished) nebo kytarově (i zvukem) snad až tací Obituary z dob Slowly We Rot. Ale Seveřané nejsou žádní pápěrníci a nejspíš všichni za svých mladých let byli zdatní tanečníci, protože své muzice dávají takový až taneční a hopsavý náboj. Ano, je to asi způsobeno těmi ne složitě postavenými rify s neméně složitou rytmikou (tupajdy a…začne se vám zdát, že tyhle či tyhle parohy (rozumějte rif) jste už předtím slyšeli…někdy až i hc nádechem), které přímo vybízí hodit si pogo a posluchače tak zdravě udržují v bdělém usměvavém stavu, jak tomu kdysi podobně bylo u Ahumado Granujo (Song about Greenpeace… je krásnej příklad). Svádí k tomu ale i frázování Ferdinanda Chuana de la Manchy… e-e, tedy Mr. Noganda - Jožina. A nevím proč, mám pocit, že manici mají něco společného s projektem Felisha, který mi připomínají některé vokály. (A po nahlédnutí do historie kapely zjišťuji, že ano) Odkazuje mi na něj ten kanálek (asi Pitris), jeho frázování a i některé další choroby z prndlá hrndlá. Hlavní hrdelní -vychlastaná :)- poloha hlasu Jožina (mimochodem pro G.O.R.E. docela poznávací znamení a odčlenění se od všech těch zvracečů) je jím totiž porůznu (podmumláváním) provázena velkou část alba. Jak jsem uvedl, jsou tu ale i další stoky a mrmle, budliky-bubliky a další sifónní podkresy včetně nějakého toho efektíku: vše tedy ok. A navíc, i některé hlasové variace jsou vtipné, a to nejen „hapí“ a „jupí“.
A jak deska příjemně ubíhá a vy se skvěle bavíte, po čase zjistíte, že G.O.R.E. to dělají dle svého tak ňák dokola. Nechci říci, že by to začalo nudit, ale začne se vám zdát, že tyhle či tyhle parohy (rozumějte rif) jste už předtím slyšeli. A podobně je tomu i se zpěvem. Jožin značně používá jakousiG.O.R.E. ale u mě mají jedno plus, dobře pracují s rytmem a tempy skladeb, které tak ve správné okamžiky prochází paroháčovými sypacími nebo grindthrashovými tupacími momenty, což dodává skladbám nejen šmrnc, ale pumpuje i potřebnou energii.spojující hlavní linku pro jejich tvorbu, a tak i často uslyšíte lascivní slovo „baby“, což zní v podání Jožina trochu oplzle, ale rozhodně vždy dobře. Pak taky poměrně svižně frázuje, což muzice dodává patřičný energetický doping = maličko ji to nakopává a zdánlivě i zrychluje. G.O.R.E. ale u mě mají jedno plus, dobře pracují s rytmem a tempy skladeb, které tak ve správné okamžiky prochází paroháčovými sypacími nebo grindthrashovými tupacími (nejen v první Stiff Ass… i hodně rychlé) momenty, což dodává skladbám nejen šmrnc, ale pumpuje i potřebnou energii. Navíc kapela ví, na co má, nic zbytečně nepřehání, a tak vše hraje pospolitě a bez žádných zádrhelů - až na jedno rytmické zrychlení ve Food? To Me!…, mám-li být G.O.R.E.pich. Jinak ale práci bubeníka oceňuji, jelikož si v tom našel svůj systém a velmi dobře s rytmikou pracuje; hodně se mi libí ty odpalovací dvojky (Pink Lady…; Food? To Me!…; Look at Toilet…; Widgeon is Finding…). No a k tomu všemu nahrávka disponuje opravdu velmi dobrým a vyváženým zvukem, nic není, jak tomu v obdobných kapelách bývá, přebuzené: tedy kytary z prdele, basa zvuku vybuchujícího vrtulníku a vokál z žumpy. Naopak, vše je čitelné, čisté a má své místo.
Po prvním cd From Second Side vydaného u Grodhaisn se tedy kapela po dvou letech vrací, již přehnízděna u Khaaranus, s druhým cd příznačně

nazvaným Never Sober Level, který potvrzuje nadhled kapely a má počáteční slova ze začátku recenze. A to zdůrazní i závěrečný song v podobě cover Be My Lover. Asi bych měl ještě dodat, že nejsem žádný grindcorový odborník, a tak by tato retz asi lépe sedla třeba d_m_c-mu, který se přece jen lépe orientuje a byl by pro ohodnocení určitě vhodnější, ale mě deska nejen svým rošťáctvím vážně baví a neměl jsem problém si jí pustit i 3x za sebou. A to se opravdu jedná o čistokrevný grindcore! Jojo, už se na G.O.R.E. zase těším živě. Dáme prcka!