Doba, kdy k nadšeným ovacím stačilo umíchat ďábelsky pálivé, nestravitelné a nesourodé licho, zdá se, končí. Její soumrak přinesly na perutích spousty podobně znějících kapel, které nejenže hrají složitě a krkolomně, nejen proplétají a kříží rytmy, ale nespokojí se s tím a přidají vždycky ještě kousíček něčeho navíc.
Vývoj Genghis Tron od alba Dead Mountain Mouth (Crucial Blast, 2006), které bylo skrz naskrz načichlé Converge, roztříštěné, chaotické k aktuálnímu Board Up the House je v tomhle ohledu docela typický. Zatímco předchozí album drtilo dech beroucí rychlostí, zvraty, neučesaným zvukem a vlnobitím

energie, novinka je mnohem pestřejší. Ačkoli mnohé písničky na starším albu naznačovaly rozmanitost, v celku bylo album stále sevřenou pěstí, která přísně drtila posluchačův bubínek. Na novice se mladí pánové rozmachují do mnohem větší šíře, hledají inspiraci v mnoha žánrech a pokud bych se měl pouštět k nějakému přirovnávání, byla by škála kapel, které Genghis Tron připomene, rozsáhlá až k nepřehlednosti.
Pestrost motivů a rozmanitost jednotlivých skladeb je v mých očích největší devizou Board Up the House. Několikrát jsem v souvislosti s tímto albem taky četl pozitivní přívlastek „epický.“ Bohužel kapely jako ManOWar, Running Wild a Bal-Sagoth tenhle přívlastek ukradly a schovaly hluboko v bezedných kapsách svých kožených kalhot, takže se jej beze studu neodvážím použít. Rozhodně se ale dá říct, že neskromnější použití kláves posunulo Genghis Tron, spíš než k ještě větší Locustovské ztřeštěnosti, k čemusi jako náznaku pravých metalových manýr. Naštěstí jsou tyhle výrazové prostředky bruslící na tenké krustičce kýče použity velice promyšleně. Vždy se z nich vracíme na masivní ledovec vystavěný z nepřeberného množství ploch, plošinek, linek, vlákýnek - někdy efemérních, jindy mocných kytarových riffů. Postupně se v naprosto perfektně dramaticky vystavěné desce dereme výš a výš za podpory vždycky podmanivě hypnotických, neuvěřitelně silově a dynamicky natlučených skobiček, které připravil svými bicími Jordan Hamilton.
Poslech téhle desky mi tak trochu připomíná horský výstup. Abych jmenoval několik klíčových písniček, do kterých je nám dáno se zaposlouchat a v klidu si je vychutnat, je to v první řadě bez nadsázky hitový otvírák, který ve zkratce

naznačí, kam jsou schopni GT zajít. Od zpěvu a´la Depeche Mode, přes ječení, minimální klávesový riff, klidné nadechnutí až po grand finále. Mimořádná je Things Don`t Look Good, která překvapí technickou koncovkou okořeněnou trošičkou Meshuggah koření, rozmáchnutá I Wont Come pohladí plochami, aby City on a Hill pokopalo sypačkami v Locustovském duchu proloženými space zvuky. Mezi větší a propracované písničky jsou zařazeny kratší instrumentálky, u kterých si vydechneme a nakoukneme do často nečekaně vzdálených žánrů – jednou jsou to zmiňované epické riffy, jindy hiphopový Recurs.
Ve chvíli, když už si myslíme, že jsme album zdolali, bude třeba nasbírat dost sil k závěrečnému sestupu. A nebude to uvolnění, krůček po krůčku - poslední více než jedenáctiminutový crustový válec se totiž spíš valí jako lavina. Znova a znova se točí stejný špinavý riff, až se v posledních minutách alba začínám skoro dusit, když se v nekonečné smyčce opakuje těch pár akordů. Konec alba je tedy rafinovaně naplánovaný tak, aby ho posluchač čekal, a aby se na něj snad i těšil. Já osobně tuhle poslední fázi cením naprosto neméně než přísné čardášové pasáže, zběsilé změny a pestré aranže.
Trochu kurážně bych se odvážil říct, že mnoha posluchačům bude vadit na jednu stranu totálně nepředvídatelný celek alba. Mé osobní nadšení, kterým jsem zahořel a s nímž v očích jsem začal kázat toto album, nepolevuje, ale obávám se, že pro mnohé metalové fanoušky bude deska málo trvanlivá a nebude dost

trpělivosti proposlouchat si všechna ta vlákýnka a rozplést uzlíky.

Od Genghis Tron jsem se ani neodvážil tipovat, co novinka přinese. Jestli od někoho nečekám stálost a neproměnlivost produkce, tak jsou to právě tihle tři páni z Philadelphie. A na Board Up the House se tenhle předpoklad plní do puntíku, kdo čekal další náklep ve stylu předchozí nahrávky se tu se zlou potáže. I já sem ze začátku ohrnoval nos a odstrkoval tenhle talíř ze stolu, ale jak člověk zkouší znova a znova, názor se mění.
Genghis Tron balancují na hraně kýče a teploty daleko víc než kdykoliv předtím. Pořád pokradmu překračují pomyslnou linii dobrého vkusu, špičkou už se dotkají na druhé straně, dráždí, ale pokaždé se ještě na poslední chvíli zvládají vrátit zpátky. Německá elektro odrhovačka na hranici diskotékovejch hitů, teplé klávesové podklady, pasáže jak z Carnival In Coal a k tomu hysterickej řev, grindový výjezdy a polámaná elektronika. Výrazně se sice od minula zklidnilo, i beaty tepou v menších frekvencích, ale o co se ubralo na agresivitě, o to se přidalo na provokativních výletech a všudypřítomném sarkasmu. Jak jinak si vysvětlit agresi podloženou vzletným michalodavidovským podkladem, synth pop prokládaný temnou stěnou deprese (I Won’t Come Back Alive, pro mě asi to nejlepší z celé desky), grind přecházející v snad až naschvál vyčpěle zahrané hardrockové mohykány.
Tohle album bude rozhodně patřit mezi nejkontroverznější desky letoška, dobrý vkus dostává nafackováno, ale v ironicky zlomyslném kabátu od Genghis Tron si tyhle hrátky plně užívám.