Cesty Ghost jsou nevyzpytatelné. V současnosti se může, při pohledu na kapelní směřování, leckomu zdát, že švédská enigma cíleně pokouší limity žánrového posluchače. Hudba je stále více přijatelnější, předena prvky, které svou libozvučností odradí i kdejakého příznivce mainstreamovějšího zvuku.

Jistá podbízivost přitom protkává tvorbu Ghost od začátků. Debut se sice více držel klasického rocku, jeho okultním odnožím, případně odskočil k ranému doom metalu. Šlo o fázi, kdy ještě nad kapelou držel ochrannou ruku i zarytější samozvaný ochránce scény. Opus Eponymous byl všehovšudy zábavnou poctou staré škole, ze které se v rámci popové nástavby ozýval jen decentně zapracovaný vliv krajanů ABBA.

Druhá deska začala míchat kartami. Ghost byli v jádru stále Ghost – okultně rockoví s kořeny ve scéně 70. let, do zvuku se ale začala drát jistá grandióznost s porcí ironie. Kapela neobětovala soustavné, často alegorické, vzdávání holdu Satanovi, spíše úcta pro okultní subžánr byla zaměněna za přijatelnější a honosnější songwriting. Ghost dokázali, že jim není svatá jen trojice, ale i vlastní scéna, ze které si umí s respektem vystřelit – surf-rockovými nástavbami počínaje, erotickými pomůckami v merchi konče.

Opulence a odvaha se v rámci Infestissumam nakonec tolik nepovedla – materiál z desky dodnes patří mezi to nejslabší, co kapela nahrála, čestnými výjimkami budiž Year Zero a Monstrance Clock. Svým způsobem nicméně zafungovala v nastavení budoucího směřování. Následující Meliora si vzala z předchůdce jen funkční prvky, které efektivně skloubila s klasickým zvukem debutu. Grandiózní, často až rockově operní náběhy a popové struktury si o dost lépe rozuměly s tradičním heavymetalovým jádrem. Není divu, že Meliora přilákala doposud nejvíce nových fanoušků, jejichž počet snadno přebil čísla nadšenců opěvujících Opus Eponymous.

Věhlas Meliora ovšem Ghost neodradil od pomrkávání po hudební nabubřelosti. Čtvrtá deska ubrala na metalu a více zabředla k populárně-epickým prvkům. Prequelle se takřka dá poslouchat jako muzikál – nejen kvůli klasickým aranžím a libozvučnosti, ale také díky konceptu, který neprvoplánově staví na tématu černé smrti. Díky konzistentnějšímu songwritingu se ale Prequelle zavděčila více než Infestissumam.

Impera se mohla ubírat převážně dvěma směry – buďto se vrátit k osvědčenému balancu Meliora, nebo nadále posouvat hranice operní impozantnosti a popové líbivosti. Hunter’s Moon, která původně vyšla coby ústřední skladba pro druhý díl rebootu Halloweenu nastínila, že Ghost na novince zahrají spíše na jistotu, což potvrdil i první oficiální singl Call Me Little Sunshine. Do očekávání obratem hodila ostré vidle třetí ochutnávka. Twenties je geniální paskvil, ve kterém se rockově-muzikálové výrazivo snoubí s rytmy reggaetonu. Celý track se poslouchá jako znělka animovaného padoucha z disneyovky. Zhýralou korunu nasazuje absurdní text s frází „listen up, you motherfuckers“ v čele.

Impera v závěru stojí někde na rozcestí. Jedním coulem nešetří na opulenci a patosu, květnaté tendence ovšem vždy ve správném místě srazí skladby ovlivněné kapelami jako Blue Öyster Cult nebo Van Halen. A právě díky podvratnému skloubení dvou světů Impera po delší dobu stopáže funguje. Teatrální začátek korigují přímočařejší, tvrdší kusy, které lákají k opětovným poslechům. Zvuková houpačka jde ruku v ruce i s ústředním motivem konceptu motajícím se okolo vzestupů a pádů vůdců a impérií.

Po několika rotacích se navíc začínají zarývat i pitvornější momenty – po překousnutí nasládlejších chvilek nezbývá uznat, že Ghost mají budovaný songwriting dobře podchycený, jen zkoušejí, co vše dále unese. A snáší dost. Impera funguje během orchestrálních aranží, popového staccata i úsměvných stádionových burcovaček, naopak ji škodí delší, kompozičně prázdnější skladby a balady v druhé polovině, které po velkolepém úvodu trochu nudí.

Odvaha Impera vyvěrá paradoxně z ještě vyššího stupně líbivosti: jde o výzvu, která už nepokouší jen metalově-rockovou základnu, ale takřka každého, kdo nabídne kapele ucho. Novinka ukazuje, že Ghost umí skládat a vědí, co dělají. Zároveň strhává permanentní domněnky o kalkulu: nejde o snahu zavděčit se, ale o vystavení kapelního majestátu v co nejjasnějším světle.