Jméno GOD SEED je pro jistotu vypůjčené z názvu jedné skladby Gorgoroth, a aby toho nebylo málo, vyšlo i živé CD a DVD Live at Wacken, které obsahuje jen a pouze tvorbu již zmíněných bývalých spoluhráčů. Bylo tedy na čase také přijít s něčím svým. Stalo se. Na veřejnost se dostal singl This from the Past. Ten naznačil, že se dá očekávat něco z neotesanosti Gorgoroth, ale také překvapil třebas použitím hammondek a hodně povedenou tklivou a melodickou pasáží v závěru.

První studiový výtvor kapely se nechal velmi vkusně zabalit. Podobně promyšleně působí i hudební náplň. Ta se díky úvodní Awake roztáčí značně zběsile. Syrový náklep není nijak ultrarychlý (tady se možná dá najít styčný bod se zmiňovanými ex-kolegy) jako spíš tak nějak razantní a neučesaně barbarský. Až po chvíli tempo zvolní a poskytne prostor hororovým keyboardům, záblesku čistých zpěvů či opětovnému příspěvku hammondek (neslýchaná alternatíva na dané poměry, ehm). I přes tyhle zpestřovadla se však převážně hlavně naklepává a už zmiňovaný pilotní singl plynule navazuje. Změna přichází s klipovkou Alt Liv. Gaahlovo jedovaté sípění a řev střídá recitace a střední tempo je ustálené po celé dějství. Klávesy znovu navozují filmově hororovou atmosféru, která se zřejmě jevila jako ideální volba pro natočení videoklipu. Gaahl na svém projevu vůbec značně zapracoval a jeho vokály jsou velmi pestré a barevné… barevné v rámci černé, samozřejmě.

Tímto jsou vlastně nastaveny dva mustry. První je „hrajeme rychle i melodicky a děláme hokus pokusy“ a druhý „hrajeme pouze ve středních tempech a děláme hymnu“. Do první kategorie spadá další From the Running of Blood, kde je užito i víc čistých zpěvů, které jsou položeny pod hlavní chrchlot a tvoří tak zejména ve sluchátkách vcelku zajímavou koláž. Neméně působivý je i pochodový závěr tohoto krváku. Druhý, střednětempý, mustr pak reprezentuje Hinstu Dagar. Recitace, sbory, nechybí opět hammondkový podkres… špatné to není, ale na rozdíl od prvního osobáku na trati mi tahle pomalejší jízda tolik potěchy nepřinesla.

Zbytek alba je separován lehce ambientním intrem a outrem nazvaným Diversion a příslušnou číslovkou (pouze na limitované edici placky – tomu říkám bonus!). Jeho náplň je potom odpálena nejukrutnějším zásekem na desce Aldrande Tre. To bych si prosím nechal klidně líbit ve větším množství. Zhudebněná nenávist, zlomyslnost a krutost se tu rozvíjí v plné kráse a já jen lituji, že se tvůrci nerozšoupli v tomhle hnoji na větší ploše. Triumvirát mustru číslo dvě tu zhmotňuje Lit a naštěstí je svou silou a mocí blíž té silnější a lepší z předcházející dvojice. The Wound následně vlastně shrnuje všechny tváře GOD SEED a Bloodline je dalším překvapivým ambientním pokusem. Občas v něm někdo těžce dýše, občas vzkřikne, nakonec se přidá i rytmika… prostě pokus.

Srovnávat s Gorgoroth se tedy nakonec moc nedá. GOD SEED jsou mnohem blíž metalovým všežravcům. Jejich tvář je vcelku originální, specifická a zvuk čitelnější. Pořád blackmetalová, pořád jedovatá, zároveň však sofistikovanější a pestřejší, co se nálad týče. Možná je tedy dobře, že šel každý svou cestou. A já? Já si jdu pustit Pentagram.