„On the first light of the day you march on…“ 

Gojira se svým albem From Mars to Sirius před více jak deseti lety vytesala podobu ideální moderně metalové smečky a její hrany úspěšně opečovávala až do čtyři roky staré fošny L‘Enfant Sauvage. S aktuální deskou Magma však přišla změna, která pro mnohé znamenala zklamání. Pro mě byl první poslech aktuální fošny od francouzské (i když, teď už to bude spíš Amerika) stálice Gojira především překvapivým. Pozadí vzniku tohoto alba jsem si dohledával až zpětně, tudíž jsem při počátečním vstřebávání nemohl vnímat možné pohnutky.

Joe Duplantier a parta kolem něj platí za stálici (nejen) evropské metalové scény minimálně od výše zmíněné geniální fošny From Mars to Sirius. Aspoň pro mě tehdy začala existovat Gojira jako taková, a věřím, že v tom nejsem sám. Následující The Way of All Flesh mě zase nějak minula a čtyři roky stará L‘Enfant Sauvage na mně zase zanechala mnoho šrámů. Na těchto albech Gojira jasně definovala sama sebe, zemitý rytmus, mamutí riffy, ale nepohrdali ani atmosférou a technickými finesami, tenhle koktejl zkrátka fungoval.

Jaké pak bylo moje překvapení, když se na úvod The Shooting Star neozvaly rvavé riffy podporované divokou bicí artilerií Maria Duplantiera, nýbrž se ze sluje pomalu vyvalily potemnělé melodie a atmosférické melodické kytary provázené melodickým vokálem. Takřka rocková skladba! Moje první myšlenka byla, že už asi chápu ty rozporuplné názory, které jsem tak různě četl i slyšel. „Kde je agrese? Kde je nespoutanost?“ ptala se hořce jedna polovina mého já. Ovšem ta druhá část se k celé desce postavila úplně opačně a tuhle hru přijala. Když jsem si pak dohledal, jaká událost se během vzniku alba odehrála, tedy úmrtí matky bratrů Duplantierových, začalo mi to do sebe zapadat trochu lépe.

Gojira nikdy nepatřila k nějakým veselým spolkům, nicméně Magma je taková výrazně zachmuřenější, melancholičtější než předchůdci. Hlavně tu bůhvíjak neprobíhá střídání agresivních momentů s těmi melancholickými, jak tomu bývalo u předchozích desek. Objevují se tu agresivnější momenty například v úvodu jinak spíše průměrné The Cell, kde exhibuje především Mario Duplantier za bicími, či sekanými riffy uvedená Stranded, kterou pak ale stejně ovládnou především melodie. Je mi jasné, že tady začíná trochu padat kosa na kámen především u fans oceňujících starší tvorbu. Poměrně chybí hitovky, a i když neschází silné momenty, jejich síla není na první dojem tak zřejmá a kulervoucí, jak tomu bylo dříve.

Je otázkou, nakolik je tahle změna ve výrazu předem promyšlená, či zda zde sehrává roli žal Duplantierových. I když jsem pročítal texty, nedařilo se mi přímo narazit na odkazy na úmrtí, spíše mi připadá, že se drží svých klasických témat. V hudbě je to však všudypřítomné. Prakticky po celý hrací čas je smutek drcený skrz zaťaté zuby, přičemž Magma vcelku odpovídá svému názvu. Skladby se valí jako žhavá láva a snaží se pozřít vše v cestě, někdy se to daří lépe, někdy hůře. Hlavně podle mého názory ty skladby musejí slušně kopat i živě, hodně své dělá produkce alba, která zdaleka není tak dravá. Kompozičně je deska z velké části dost ohlodaná na kost a mnoho dramatických změn se v průběhu jednotlivých položek nekoná. Dochází tak trochu k absenci wow momentů, které dokázaly sundat v případě alb dřívějších.

I přestože nejde o typického zástupce diskografie Gojira, jsou tu pořád poznávací znaky, díky kterým kapelu lze poznat. Viz trademarkový tapping v Silvera (takhle to prostě hraje jenom Gojira), hypnotický rytmus bicích v The Cell či stylové vyhrávky vyčuhující v průběhu alba. Mojí oblíbenou se stala především téměř až kosmicky znějící pasáž z titulní skladby. Nemůžeme však říct, že by kapela zradila své kořeny. Celá banda pracuje pro celek. A je docela potěšující slyšet, jak dobře dokáže zazpívat Joe čistě, ovšem na Brutal Assaultu jsem si jejich set nechal ujít, takže nevím, jak nové skladby dává živě.

Jestli bych na popis Magma dokázal použít vyloženě jedno slovo, napadá mě, že je téměř až meditativní. Pokud se do poslechu ponoříte a vnímáte plochy zde rozložené, dokáže většina skladeb pohltit. Taková je především druhá půlka alba, s titulní skladbou či hypnotickou Low Lands. Doceňuju i atmosférický předěl Yellow Stone, kterému vévodí krásná basa. Tohle intermezzo jako by oddělovalo desku na dvě poloviny, přičemž ta první je víc riffovací, přesto ne zase nějak výrazně tvrdší než druhá polovina. Ta je zakončená akustickou instrumentálkou Liberation, jejíž význam mi ale poněkud uniká.

Dle mého názoru Gojira nepřišla s albem, které by bylo špatné, nebo zklamáním. Je zkrátka jiné, a je na jednotlivci, jak se k němu postaví. Já se přes počáteční šok propracoval do fáze, kdy mě album baví i po x posleších, byť nemá takovou lavinovou sílu jako alba dřívější. Je přístupnější, rockovější a více kladoucí důraz na atmosféru. Nikoliv ke škodě věci. Pokud ale přece jen dává někdo přednost ostřejší podobě kapely, pořád má skvosty, ke kterým může sáhnout. V případě Magma totiž je otázkou, zda je tohle směřování, kterého se chce kapela držet, či jde skutečně pouze o důsledky aktuálních událostí v jejím okruhu. Já ale nemám problém ani s jejich usedlejší, rockovou tváří.

Vše podstatné bylo napsáno, takže jen stručně. Ano, zapomeňte na cirkulárkové riffy, kterým končí třeba taková Ocean Planet. Magma je mnohem umírněnější, čemuž odpovídá i produkce. Tu si bratři Duplantierové ohlídali od A až do Z. A vzali to od pěkně z gruntu. V New Yorku si postavili vlastní studio, de facto si tím pomohli k větší nezávislosti. Druhým krokem k vlastní autonomii bylo zbavit se vlastního stínu, odhodit kus vlastní minulosti a začít na vlastním písečku pěkně nanovo. Jak jsem z různých rozhovorů pochopil, na komponování nových skladeb bylo nejtěžší držet se vlastní, byť trochu mlhavé vize. Možná i proto, že teď, po dokončení alba, Duplantier a spol. hovoří o tom, jak jsou s Magmou (i přes odpor fanoušků) spokojení. Možná i proto, že to pro ně byl porod. Možná cítili, že vydat stylově podobnou desku počtvrté v řadě za sebou by je autorsky zničilo.

Uhlazenější zvuk nahrávky prospívá spíš těm klidnějším a jemnějším kusům, jako je třeba hned úvodní The Shooting Star. V momentech, kdy Gojira spustí svůj typický riffostroj, ale deska sklouzává k neškodnému metalcoru. Duplantierovci zmiňovali jako svůj inspirační zdroj Panteru. Ano, místy je tu Dimebagův odkaz slyšitelný (třeba pochodové tempo prvního nápadu ve Stranded připomíná slavnou Walk), ale produkčně je dost zazděný. Na koncertě to ovšem může být jiné.

Magma je velký úkrok stranou, změna, kterou čekal jen málokdo. Svým způsobem je to ale stále málo. Novinka je takový experiment v mezích zákona. K větší meditativnosti tu chybí ještě víc klidnějších pasáží, navíc, album jede od začátku až do konce v příliš podobném duchu. Co je naopak nutné pochválit, je pěvecký výkon Joea Duplantiera, který svůj řev výrazně omezil ve prospěch melodického vokálu. Buď jak buď, skupinu je zapotřebí pochválit za odvahu. Odvahu oprostit se od zavedeného výrazu, který ladila deset let, odvahu udělat krok do neznáma. Ať už je tam čeká cokoliv.