Vždycky se zbytečně divím, když o té či oné pro mě zásadní kapele není na Marastmusic víc než pár okrajových zmínek. Ale co se divím, když to neudělám sám, kdo by to měl dělat? Dnes tak mám díky nové desce příjemnou záminku představit pro renesanci death metalu zásadní kapelu Grave Miasma.

Jejich první Exalted Emanations – a tady hlásím spoiler alert – zůstává nepřekonanou nahrávkou kapely. Pomalý death metal s masivními riffy, temnou hrobní atmosférou, ale přesto parádně melodickou nahráli před neuvěřitelnými 11 lety, když byl death metal v krizi, nebo řekněme spíše stagnoval poté, co Portal vytyčili směr experimentům a old school chřadl. 35 minut, ač formálně EP, si jasně řeklo o místo na výsluní death metalu a získalo hromadu příznivců. Po Realms of Evoked Doom, opět povedeném, ještě více s doom metalem koketujícím EP, následovala tříletá pauza, kterou korunoval dlouhohrající debut Odori Sepulcrorum. Pomalejší, hnilobnější, povedené, ale taky vzhledem k délce trochu úmorné album. Už tady jsem začínal být s padáním na kolena před Grave Miasma opatrný, protože mi přišlo, že celou plochu se jim zaplnit dobrou muzikou nepodařilo. Následující Endless Pilgrimage se opět rozsahem vrátilo k půlhodině (jiné kapely na této ploše směle hovoří o LP, ale v případě Grave Miasme jde opět o EP, byť na dvanáctipalcové desce.) A byla to opět vydařená půlhodinka hlubokého a tvrdého death metalu na hranici s doomem. Jenom to všechno už šlapalo tak nějak hůř, méně to tlačilo, jakoby kouzlo Grave Miasma pomalounku vyčpělo.

Formálně je novinka Abyss of Wrathful Deities teprve druhou dlouhohrající deskou, a tak jako nad tou první, i nyní tak trošku rozpačitě krčím rameny. Co konkrétního tomu chci vlastně vyčítat, nevím. Nenajdu žádnou jasnou ubohost, pád do sraček, hloupé tupačky. Nic, co by posluchače iritovalo. Ale fakt, že poprvé jsem si řekl „jo!“ a zaposlouchal se naplno až při šesté Demons of the Sand, nemůžu albu odpárat. Takže – zklamání.

Jestli myslíte, že za těch 11 let, kdy kapela funguje, vyběhlo mnoho kopií, ale Grave Miasma zůstává sama sebou a drží kvalitu, nebudu vám to vyvracet. Mě z toho názoru vyléčilo jednoduché poslouchání jejich první a polední nahrávky za sebou. Tam, kde Exalted Emanation nabídlo osvěžující přímočarost, tam na novince zůstalo sice plno riffů, ale, nerad to říkám, kouzlo už je definitivně pryč.

Nezbyla jen vata, na to jsou Grave Miasma moc dobří a zkušení hudebníci a pořád je co poslouchat. Některé riffy jsou prvotřídní, zvuk je taky skvěle odvedená práce. Jenže plocha, na které se jednotlivé dobré prvky (a pár skvělých) nachází, je přílišná. Z těch povedených míst bych konkrétně vypíchnul například třetí minutu Ancestral Waters, druhou polovinu Under the Megalith, závěr Exhumation Rites nebo už zmiňovanou šestou Demons of the Sand.

Jenže co se počítá, je celek. A celkově album dost ztratilo na atmosféře. Zatímco dřív mělo rituální, místy třeba blízkovýchodní (nechci-li říkat přímo semitské) prvky zasazené do pomalých pasáží, promyšlený songwriting v kombinaci se zatěžkaným soundem a do toho jakostní riffy a nesmím zapomenout ani na chorá kytarová sóla, to byla ta pravá živá voda pro pomalý death metal počátku desátých let, kdy Grave Miasma zasela své sémě zla. Řekl bych, že květy zla jako Domedon Doxomedon od Necros Christos nebo Hellvetron pak měly na čem růst. Nová deska na mě takhle dobrý dojem nezanechala. Odklon od exotiky k jednoznačnému old schoolu je dokonán a z mého pohledu je to nejslabší počin z dosud slušné diskografie. Možná jsem po prvním poslechu až moc přísně mluvil o výtahovém death metalu, ale to je asi příliš příkré. Faktem však je, že nová Grave Miasma odplyne do zapomnění nepříjemně rychle. Rád bych se pletl.