Když v květnu 2020 vyšlo debutové album Gravenchalice, trochu přezíravě jsem si je po dvou posleších zaškatulkoval jako Blut Aus Nord (a v těch nudnějších pasážích Mgla) worship a uložil k pozdějšímu pozornějšímu poslechu. K tomu už ale nikdy nedošlo. Inteligentního black metalu vychází slušné množství, promíček, které je potřeba zpropagovat ještě více, a Gravenchalice jsem už zasloužený čas nedal. Nevadí, jejich druhá dlouhá deska Samael mi dává možnost svůj dluh napravit.

Pojmy jako avantgardní nebo progresivní už v souvislosti s black metalem střihu Blut Aus Nord trochu ztratily smysl. Gravenchalice se právě k tomuto mírně disonantnímu a inteligentnímu pohledu na žánr hlásí. Připomenou krom shora zmíněných možná místy vznešenost Mephorash nebo rozostřenými kytarami a snovou náladou některý z Alcamethových projektů. Oproti debutu je nové album Gravenlchalice pomalejší, o dost temnější a chmurnější a rozhodně o dost osobitější. Samael je sebevědomá deska, která nezůstala u kopírování trendů, ačkoli nikdo nemůže popřít, že na ně v mnoha ohledech navazuje.

Nemálo ke vznešenému dojmu z alba přispívá obal, obraz Padlý anděl od Alexandra Cabanela. Spolu s existenciálními tématy prvních tří songů (Icarus, Samuel, Cain), ale i poměrně rozsáhlými ambientními pasážemi jakoby Gravenchalice chtěli odkazovat k hvězdné hodině Deathspell Omega a jejich nedostižnému albu Fas - Ite.

Všechny inspirace a aluze, které jsem tu připomínal z nejvyšších pater blackmetalové estetiky sugerují, že Samael je výjimečná deska. A ano, opravdu jsou na ní momenty, které jsou výborné a milovníka všech zmíněných kapel prostě musí tahat za káro. Excelentní songy jako Samael nebo Icarus si jednoznačně říkají i v dnešní době zaplavené podobnými kapelami o pozornost. Skvělý zvuk a výborné muzikantské výkony, vokál, který se nerve do popředí, vyvážený poměr melodických a proti nim disharmonických pasáží sice chvílemi ruší trošku zbytečně primitivní bicí, ale pořád je to nadmíru příjemný poměr, kde kvalita jednoznačně převažuje nad žánrovým klišé.

Bohužel druhá polovina alba nabídne také pasáže o dost fádnější. Nasypaný přechod do druhé půle obstará skvělá píseň Bellum (jakoby z alba Halucinogen vypadla), která je dost možná vrcholem alba. Poté se ale začne pomalu brzdit. Druhá, ambientní polovina Tartarus už udrží pozornost jen tak tak, a hodila by se z dramaturgického pohledu daleko spíš jako závěrečná skladba. Skutečně poslední Lamentations už sklouzává k málo výrazné doomovo/post-metalové atmosféře. Spíš než slabé a nudné jsou obě skladby příliš dlouhé. Kratší, klidně poloviční stopáž, by jim prospěla. Výborných 30 minut ale Samael i tak dokázali nabídnout, a proto nemohu než hodnotit velmi pozitivně.