Navzdory všem křivolakým tvrzením o plytkosti a absenci originality, získala si aktuální a v pořadí třetí nahrávka maďarských GUTTED moji pozornost na poměrně dlouhou dobu. Ne ani tak kvůli soustředěnému snažení vykonstruovat co možná nejbizarnější konstrukce, jako spíše kvůli hmatatelným prvkům chladnokrevných počátků CRYPTOPSY. Přitom kompozice jako třeba As the Sun Paints Everything Black neboMemory Devourer dokáží nasadit posluchači pěkného brouka do hlavy, a to v podobě pocitu určité spřízněnosti s americkou oldschoolovou brutalitou HATE ETERNAL. (Místy obdobně temná atmosféra s náznaky melodické melodizace vybízí až k IMMOLATION.)

To samo o sobě zní dost ambiciózně. Není se čemu divit. Zvuk nahrávky pilovalo studio At The Yard od ledna do března loňského roku. Posluchač si tak dokáže vychutnat činorodost vyzdvihnuté basové linky, děsivě zběsilých úderů paliček a silových kytar často připomínajících právě CRYPTOPSY. Ovšem jen v režii méně zdatných motivů bez výrazných nosníků, do nichž naopak GUTTED přimíchávají ještě násilnický grindcore. Kladný vztah k těmto veličinám kvituji s povděkem.

Jenže Maďarští si dovolují možná až příliš. Délka skladeb často přesahující pětiminutovou hranici si po čase vybírá svoji daň jak na soustředěnosti, tak i na zvyšujícím se energickém deficitu. Zbavit se pocitu, že bubeník není člověk (on do toho bez přestávky mlátí a mlátí), ale psychopat, až z toho jde po chvíli hlava kolem a že kytary pojmy jako variabilita či proměnlivost vůbec neznají, mě přeci jen utužuje v přesvědčení, že GUTTED chybí skladatelský um jimi obdivovaných kapel. Snad to chtělo větší trpělivost. Nebo to snad mělo takhle být, ale potom si nedovedu představit vystoupení, které bych s jistotou přestát nedokázal.

Melodické vsuvky, výrazná zpomalení, rychlostní uzávěrky, zvýrazněné přechody mezi jednotlivými motivy či prvek překvapení. To vše mi postupem času začíná chybět víc a víc a skladby od sebe rozeznávám stále hůř. Jen v případě The Fountain (asi i nejlepší věc) lze shledat veškerou důmyslnost tohoto žánru, kterým jde buďto se prořezat jako cirkulárka (po dobu prvních sedmi skladeb pocit, kterého se lze jen těžko zbavit) nebo proklouznout snadno jako skalpel, což je případ právě závěrečného válce odkazujícího k stejnojmennému filmovému snímku z roku 2006. Netvrdím, že Mankind Carries the Seeds of Hell není o nic lepší či horší než celá řada lehce nadprůměrných autorů dalších brutalit, ale jestliže vám chybí trpělivost, s tímhle počinem to budete mít velice těžké.

Na tuhle desku sem byl hóódně zvědavej. Druhou desku Human Race Deserves to Die týhle kapely jsem totiž bezmezně žral a se slovy „v Maďarsku maj vlastní Origin“ ji cpal všem okolo.

Na novince székesfehérvárští překvapivě stočili kormidlo někam k turbo-peklo-deathu. Celkový vyznění připomene nasypanou destrukci Hate Eternal, ale připadá mi, že riffáž má pořád blízko k těm Origin. Zběsilej feeling má na svědomí hlavně bubeník, kterej do toho řeže vážně pěkně. Jako hlavní problém tady vidím zpěv. Vokální linky jsou až příliš zjednodušené verze těch kytarovejch. Ve výsledku to zní až moc ploše a sabotuje to kytaristovo snažení.

Deska, do který se pořád nemůžu dostat. Zatím mi připadá, že kromě rychlosti a techniky zas tak moc dalšího nenabízí...

P.S. Měla by vyjít remasterovaná verze Human Race Deserves to Diepatrně na jednom CD i s debutem.