Je zvláštní, jak temnou a nasranou hudbu může dělat tak pozitivní člověk. Erik Rutan je sluníčko. Kdo s ním měl možnost mluvit, to potvrdí. Navíc, po pěti minutách byste mu půjčili klíče od baráku, natolik hodnověrně dokáže působit. On sám tvrdí, že za jeho věčně dobrou náladou stojí jeho bydliště Florida. Ale když si člověk pustí jakoukoliv nahrávku jeho domovské smečky Hate Eternal, vlny a kočky v bikinách jsou tytam. Zkáza, zlo, zmar, destrukce. Člověk musí Rutanovi věřit, když říká, že hudba je pro něj formou autoterapie. „Hudba není jenom vášeň, koníček, nebo dokonce kariéra. Díky ní jsem zdravější.“

Na šestý zářez HE se muselo čekat poměrně dlouho. Infernus a Phoenix Amongst the Ashes od sebe dělí 4 roky a tři měsíce. Rutana poměrně hodně zaměstnává práce zvukového inženýra, podle Metal Archives se podílel už na více než 80 nahrávkách. Vedle Mana Studios je tak jeho skvadra další práce a ani tentokrát se neobešla bez personálních změn – bicmena Jada Simonetta koncertně nahradil Adam Jarvis, ale Infernus už nabubnoval Chason Westmoreland. I on už podle všeho v kapele není a live jezdí Hannes Grossmann. Blastbeat asi není žádný med.

K hudbě. Na novince poznáte Hate Eternal po prvních několika vteřinách. Rutanovský rukopis je nezaměnitelný. Trocha majestátnosti Morbid Angel, o něco víc disharmonických rozkladů, kterými si Erik prošlapával cestičku v první půlce 90. let s Ripping Corpse. V kontrastu s nimi nezvykle melodická sóla a do toho všeho často zdvojený vokál na způsob Deicide (k tomu Bentonovi nemá Erik ani tak daleko, ne?).

Zvukově skýtá Infernus překvapení: „Chtěl jsem, aby nahrávka byla víc hi-fi, ale bez stigmatu moderny,“ říká autor. Výsledek zní podobně jako Forward into Regression od Maruty. Všechno na první dojem křišťálově čisté, ale střední pásmo kytar je nečitelnější a někdy jen tuším, co Erik vlastně hraje (na sluchátkách je však mix OK). Vůbec si ovšem nemyslím, že by to bylo ke škodě věci; Rutan nám prostě nechce nechat nic zadarmo a lidi nutí poslouchat desku o to soustředěněji - jako třeba zahuhlanou Fury & Flames. On sám tvrdí, že každá kapela, se kterou ve studiu pracoval, ho inspirovala. Zvonící basa J. J. Hrubovcaka sice evokuje práci Alexe Webstera z Cannibal Corpse, jež Erik produkoval, ale ani u jeho domovské kapely tohle není novinka. Podobně kovově zvonařsky zněla už i na zmíněné Fury & Flames.

Infernus pokračuje tam, kde skončil Phoenix. Otvírák Locust Swarm je ještě zpočátku klasický výplach Hate Eternal. Nekončící sypačka, podobně jako první tři desky kapely. Jenže už během první skladby se song posunuje do jiných končin. V druhé půli dostane hlavní slovo silná melodická linka, tempo se zpomaluje až do úplného zastavení. V tu chvíli píseň končí. Melodika hraje prim i v následující The Stygian Deep, v jejím průběhu atmosféra houstne díky několika vrstvám kytar. (Stejně to udělali i našinci Heaving Earth.) V čem se Phoenix podobá novince? V epičnosti. Dřív se na vás z beden valila jedna palba za druhou, teď Rutan se svým parťákem víc pracuje s náladou jednotlivých písní. Titulní věc považuje sám Erik za unikátní – na Hate Eternal nezvykle pomalé tempo, zato v ní cloumá síla riffů Morbid Angel. Na konci opět zrychlení, tentokrát jen mírné a v ten moment Rutan přichází s tak melodickým nápadem, že si nejde nevzpomenout na jeho projekt Alas. Podobně majestátně zněl i poslední kus na předchozí fošně, schválně si pusťte The Fire of Resurrection. Člověk by si pak řekl, že i ten hudební neurvalec Rutan stárne, ale Infernus nabízí nejzběsilejší skladby, co kdy udělal. La Tempestad je sypačka od začátku do konce, ale i ona je v historii skupiny ojedinělá. Stejný výplach totiž udělal pouze jednou – před 16 lety s Dougem na debutu. Nailed to Obscurity!

Právě důrazem na proměny nálad a temp se Rutan snaží odvrátit pocit monotónnosti, který se neodvratně s přibývajícím časem dostavuje. Kdo zná jeho veškerou předchozí tvorbu, tu a tam zaznamená, že se kompoziční postupy podobají těm z minula. Únavě nepomůže ani délka skladeb (čtyři a půl minuty je na takový výplach prostě moc) a tři čtvrtě hodinky je ažaž. V tento pochybovačný moment i oddaného fanouška zamrzí, že je Erik sám a nemá k sobě dalšího skladatele s kytarou v ruce, jak si to všichni přáli s Shaunem Kelleym po vydání Fury & Flames. Leč nestalo se. Dílčí nedostatky si mohou vynahradit milovníci rytmů. Jak? Koncentrací na Westmorelandovu hru. I přes strojově přesné blastbeaty je to hlavně bubeník s citem pro moment. Žádné album HE nemá takhle variabilní bicí!

Chtít na šesté desce natolik stylově vyhraněné a neúprosné kapely radikální změny, by byla utopie. Rutan je stále svůj, dokáže se ve svém komponování (v rámci možností) vyvíjet. Kdyby udělal nějaký velký hudební manévr stranou, zřejmě by to už nebyli Hate Eternal, kterým věří. A do kterých stále cpe tuny vnitřní agrese.

A co o albu říká marastí kmen?

– model Rutanovy muziky edice 2015. Konečně s pořádným drummerem a tlakem. Jako jo, baví mě to, Erik má rukopis a umí napsat nejen silný riff, ale věc mající atmosféru. A pokud tu někgorth má pocit, že death metal nemá vývoj, ono to v určitých ohledech není třeba. (bizzaro)

– no konečně…se taky letos něco vyrovná pražským Heaving Earth, kteří u mě letos jednoznačně dominují na poli (peklo) death metalu. Infernus oproti Phoenixovi opět trošku víc přitopil pod kotlem. Jednak neskutečným bubeníkem, ale hlavně, o Rutanovi se nemusíme bavit že ne, basa! Ta pne, pruží, řeže hodně bolestivě. Infernus na mě působí mnohem semknutěji než předchozí počin a atmosférou bych ho přiblížil k, pro mě nejlepším HE, Fury and Flames. Tak či tak,Rutan(ovci) jsou opět extra třída. (brutusáček)

– nový HE mi hneď po prvom vypočutí pripomenul ich starší album I Monarch. Super nabúchané a čitateľné bicie, parádny zvuk, s ktorým sa teraz naozaj vyhrali (ta basa je neskutočná) a k tomu všetkému typické Rutanove riffy. Album kruto sype od začiatku do konca. Nie je čas na nejaké spomalenie alebo vydýchnutie a umocnenie celej atmosféry. A možno to chýbajúce umocnenie atmosféry je aj jediné mínus celého albumu. Chcelo by to viac skladieb ako boli I Monarch alebo Phoenix Among The Ashes. Titulná Infernus a predposledná inštrumentálka Chaos Theory síce spomalia, ale nedajú nič viac. Ale to je v podstate aj jediná chybička inak vynikajúceho albumu. A úvodné dve skladby Locust Swarm a The Stygian Deep sú total peklo. (Cronic)

- nekompromisní Rutanovci dští oheň a síru s neutuchajícím zápalem. Hlavní otázkou je u této kapely - jaký zvuk zvolí protentokrát? Naštěstí pro mě zvuk je čitelný, s prominentní basou, takže člověk neposlouchá jen monolitní drone. Přesto nasazení je tak šílené, že budu potřebovat ještě hodně poslechů na to, abych začal rozlišovat jednotlivé skladby. (Leif)

(Vyjmuto z Alba měsíce.)